Klempířova „perfektní“ strategie je výsměchem celé kulturní scéně. Je to politická naivita, nebo záměrná likvidace kultury?
Ministr Klempíř nedělá kulturní politiku. Dělá politiku proti kultuře, a dělá ji systematicky, pod hlavičkou dokumentu, který ani nevymyslel.
Obsah článku
Státní kulturní politiku 2026–2030+ schválila vláda 8. října 2025 ještě za Martina Baxy. Vznikala měsíce, participativně, s desítkami odborníků a stovkami připomínek. Baxa ji představil jako „klíč k odolné a stabilní společnosti“. Pak přišel Oto Klempíř, ministr za Motoristy sobě, a z téhož dokumentu udělal nástroj přesně opačný: místo stability nejistotu, místo dialogu monolog, místo odbornosti politickou selekci. Nepřepsal strategii. Přepsal její význam. A to je horší.
Cizí dokument, vlastní pravidla
Klempíř se ve Sněmovně 4. března 2026 opíral o tři principy: „kontinuita, priorita, hospodárnost.“ Zní to rozumně. Jenže v jeho podání „kontinuita“ znamená pokračovat v tom, co on uzná za vhodné, „priorita“ znamená jeho priority a „hospodárnost“ znamená škrty tam, kde to politicky nebolí. Celý manévr stojí na průhledném triku: ministr si přivlastnil participativně vytvořený rámec a naplnil ho vlastním obsahem, aniž by musel cokoli formálně měnit. Stačilo přestat poslouchat.
Rámcový implementační plán přitom výslovně slibuje průběžný dialog se sektorem a detailní prováděcí plán do 29. června 2026. Kulturní organizace ale popisují opačnou zkušenost: opožděnou komunikaci, nejistotu financování a atmosféru, v níž se odborná debata mění v ideologický střet. Když ministerstvo samo napíše pravidla a pak je ignoruje, nejde o nešťastnou komunikaci. Jde o pohrdání vlastním slovem.
Útok na pojistky, které chrání systém před ministry
Nejnebezpečnější není to, co Klempíř říká o rozpočtu. Nejnebezpečnější je to, co říká o grantových komisích. Odborné komise jsou jedinou institucionální pojistkou, která stojí mezi politickým rozhodnutím ministra a konkrétním umělcem žádajícím o dotaci. Ministr je jmenuje, může být přítomen jejich neveřejnému jednání, může dostat slovo, ale komise posuzují odborně, ne politicky. Tak to funguje. Tak to má fungovat.
Klempíř tento princip veřejně zpochybnil. Asociace profesionálních divadel a Asociace nezávislých divadel se 28. února 2026 důrazně ohradily proti jeho útokům na komise. Řečnická otázka se nabízí sama: pokud ministr kultury nevěří odborníkům, kterým sám svěřil posuzování, komu vlastně věří? Odpověď je prostá: sobě. A to je přesně ten posun, který z demokratického systému dělá politickou fikci.
Čísla, která mluví jasněji než sliby
Resort kultury letos hospodaří s 17,6 miliardy korun. Zní to jako slušná suma, dokud si člověk neuvědomí, že to představuje 0,55 % státního rozpočtu. Do symbolického jednoho procenta, o kterém se mluví desetiletí, chybí 10,8 miliardy. Klempíř při nástupu sliboval stabilitu a financování. Sektor místo toho dostal první výsledky dotačních řízení pro rok 2026 zveřejněné až 11. března, tedy v době, kdy řada projektů už měsíce běží bez jistoty, zda na ně peníze budou.
Asociace spisovatelů v otevřeném dopise upozornila na nevypsání druhého kola podpory vydávání knih. To není abstraktní spor o vizi. To je konkrétní nakladatel, který neví, jestli knihu vydá. Konkrétní autor, který neví, jestli mu vyjde překlad. Buďme féroví v jednom: systém se nezastavil úplně, Česká knihovna 2026 existuje, dotační řízení běží. Ale běží v režimu permanentní nejistoty, a nejistota je pro kulturu stejně toxická jako škrt.
Náhoda, nebo program?
Kdo hledá v Klempířově postupu naivitu, hledá špatně. Stačí otevřít volební program Motoristů sobě: „stát nesmí být sponzorem aktivismu“, „kultura, která lidi spojuje, ne vychovává“, „bez politických filtrů“. Klempíř ve Sněmovně mluví o „veřejném dopadu“ a rozlišuje „nosné“ projekty od „zaběhlých nároků“. Překryv mezi stranickým programem a ministerskou praxí je příliš těsný na to, aby šlo o shodu okolností.
Kultura je pro menšího koaličního partnera ideální bojiště: vysoká mediální viditelnost, relativně nízká rozpočtová váha, možnost vymezit se proti „privilegované bublině v centru“. Podle nás nejde o to, že ministr nerozumí kultuře. Jde o to, že kultura je pro něj politický nástroj, a nástroj se nemusí ptát, jestli souhlasí.
Sektor bez veta, ale ne bez hlasu
Pod stanoviskem kulturních organizací ze 14. dubna 2026 figurují desítky subjektů, od Herecké asociace přes Asociaci spisovatelů a Kulturní a kreativní federaci až po studenty uměleckých škol. Žádají zachování nezávislosti odborných komisí, varují před vylučováním témat ze státní podpory, odmítají nekoncepční zásahy do literatury i audiovize. Nemají formální veto. Mají ale něco, co ministr zjevně podceňuje: paměť a vytrvalost.
Klempíř převádí obor založený na důvěře a odbornosti do jazyka loajality, marketingových gest a politické selekce. Není to přešlap. Je to metoda. A česká kultura si zaslouží vědět, že se jí to děje.