Koalice z nutnosti: ANO si jede na sebe, v Senátu dalo SPD košem. Okamura to musí tiše skousnout
Andrej Babiš právě svému koaličnímu partnerovi veřejně ukázal, kde je jeho místo, a není to u stolu, kde se rozhoduje.
Obsah článku
Celý příběh o krachu společného postupu do senátních voleb je vlastně politická fikce o partnerství, které nikdy žádným partnerstvím nebylo. ANO v lednu přišlo s myšlenkou koordinovaných kandidátek, půl roku ji nechalo viset ve vzduchu a pak ji shodilo ze stolu s ledovým klidem hráče, který ví, že protistrana nemá kam odejít. SPD chystá 26 vlastních kandidátů do 27 obvodů, Okamura mluví o tom, že společný postup by dával největší smysl, a celé to vypadá jako monolog muže, kterého nikdo neposlouchá. Jenže právě v tom je pointa: tohle není spor o senátní obvody. Tohle je demonstrace hierarchie, předvedená na otevřené scéně.
Koalice pro hlasování, ne pro volby
Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů funguje jako účelový stroj na sněmovní většinu. Nic víc, nic míň. A právě senátní volby to odhalily s brutalitou, kterou si žádný spin nedokáže přikrášlit. Dokud jde o hlasování o důvěře, o rozpočet, o zákony, Babiš potřebuje každý mandát, a SPD je cenná součástka v aritmetice. Jenže v okamžiku, kdy jde o značku, o prestiž, o budování vlastního senátního klubu, se z cenné součástky stává přítěž.
A proč by to mělo překvapovat? ANO se v senátních volbách posledních šest let systematicky zlepšuje. Z jednoho vítězství v roce 2020 přes tři v roce 2022 až po devět mandátů v roce 2024, jak podrobně mapuje iROZHLAS. SPD? Nula. Nikdy v historii nezískala senátorský mandát. Do druhého kola prošla dvakrát, a pokaždé prohrála právě s kandidátem ANO. Kdo by v téhle situaci dobrovolně sdílel volební plakát se značkou, která v horní komoře nikdy nic nevyhrála?
Průhledný manévr s lednovou nabídkou
Zvláštní chuť celému sporu dodává fakt, že koordinaci původně navrhl sám Babiš. V lednu se mluvilo o dělení obvodů, o společných kandidátech, o vládním tažení na Senát. Vypadalo to jako strategický plán. Zpětně to vypadá spíš jako laciný trik, nabídka, která nikdy nebyla míněna vážně, ale která menším partnerům na pár měsíců zavřela ústa a zabránila jim budovat vlastní senátní strategii od začátku roku.
Havlíček nakonec řekl ne. Regionální kandidáti ANO podle dostupných informací nechtěli být spojováni s SPD a Motoristy. A vedení hnutí zvažovalo, zda se nevyplatí vystupovat jako umírněnější, dostředivá síla vedle radikálnějších partnerů. Přeloženo z politické řeči: značka SPD je v řadě obvodů reputační zátěž, ne bonus. ANO to ví. Okamura to ví taky. Rozdíl je v tom, že ANO si může dovolit to říct nahlas.
Matematika, která mluví jasně
Pojďme si to spočítat, protože senátní aritmetika je v tomhle případě výmluvnější než jakýkoli komentář. ANO má dnes v Senátu 15členný klub. Letos obhajuje jediný mandát, čtrnáct křesel má „jistých“ bez ohledu na říjnový výsledek. K většině 41 senátorů by muselo vyhrát všech 27 obvodů. To je samozřejmě nereálné. Ale jakýkoli zisk navíc je pro Babiše čistý bonus, zatímco opozice obhajuje 23 z 27 křesel a hraje hlavně o to, aby neztratila.
Pro SPD je rovnice opačná a krutá. Bez jediného senátora v historii je každý obvod existenční šancí. Právě proto koordinace pro Okamuru znamenala všechno, a právě proto její odmítnutí bolí tolik. ANO riskuje málo. SPD riskuje zůstat tam, kde byla vždycky: nikde.
Opozice mezitím dělá přesně to, co vládní tábor nedokázal. STAN přijal usnesení o maximální součinnosti, ODS v části obvodů podpořila kandidáty TOP 09 a KDU-ČSL. Není to dokonalý blok, ale je to víc než to, co předvádí vláda. A v dvoukolovém systému, kde rozhodují druhokolové podpory, může i nedokonalá koordinace porazit roztříštěnou sílu.
Okamurova tichá kapitulace
Nejpříznačnější na celém příběhu je to, co se nestalo. Žádné ultimátum. Žádná hrozba odchodem z koalice. Žádné bouchnutí dveřmi. Okamura dostal košem a odpověděl tím, že SPD postaví vlastní kandidáty, což je přesně ta varianta, kterou nechtěl. Novinky to v jiném kontextu pojmenovaly natvrdo: Okamurův vliv je v klíčových věcech marginální.
A tady je jádro celého sporu. Nejde o Senát. Nejde o obvody. Jde o to, že SPD nemá páku. Ve Sněmovně je potřebná, a proto se s ní jedná. V senátní bitvě je postradatelná, a proto se s ní nejedná. Koalice z nutnosti funguje přesně tak, jak název napovídá, dokud nutnost trvá. Jakmile zmizí, zmizí i zdvořilost.
Říjnové volby ukážou, jestli Babišova sázka na sólovou dominanci byla geniální, nebo pyšná. Jedno ale víme už teď: Okamura si zapíše další řádek do stále delšího seznamu momentů, kdy musel spolknout to, co mu partner naservíroval. A usmívat se u toho.