Kolik Macinkových excesů Babiš ještě snese? Výzvy na odvolání arogantního Motoristy se množí jako houby po dešti
Petr Macinka přestal být problémem slušnosti. Stal se testem toho, kolik je Andrej Babiš ochoten zaplatit za klid uvnitř vlastní koalice.
Obsah článku
Každá vláda má svého enfant terrible, ministra, který mluví hlasitěji, než by měl, a občas řekne něco, co tiskoví mluvčí pak celý den hasí. Jenže Macinka už dávno překročil hranici trapného výroku. Když se spor o účast prezidenta na summitu NATO dostal až k Ústavnímu soudu, přestal být řeč o stylu a začala řeč o ceně. Konkrétně o ceně, kterou premiér platí za ministra, jenž mobilizuje vlastní voliče a současně systematicky podkopává autoritu celé exekutivy.
Inventura škod: čtyři excesy za půl roku
Zkusme si udělat redakční soupis toho, co Macinka za rok 2026 stihl. V lednu vyšly najevo SMS přes Petra Koláře kvůli nejmenování Filipa Turka, které Hrad označil za pokus o vydírání a Macinka za „politické vyjednávání“. V únoru v Otázkách Václava Moravce oznámil, že prezidenta bude „ignorovat“, protože je prý fakticky lídrem opozice. Na jaře opakovaně tvrdil, že Pavel se pohybuje „mimo ústavní rámec“ a nemá vést delegaci na summit NATO. A v červnu, po zásahu Ústavního soudu, zvolil místo deeskalace rétoriku o „ústavním puči„. Čtyři epizody za šest měsíců. Každá další hlasitější než ta předchozí. A každá s menší ochotou couvnout.
Co ale poslední případ odlišuje od předchozích, není Macinkův slovník. Je to fakt, že spor přeskočil z roviny politického divadla do roviny ústavní, alianční a protokolární najednou. Vláda 22. června prezidenta z delegace na summit v Ankaře vyřadila. O dva dny později Ústavní soud nařídil vládě i ministrovi zahraničí Pavlovu účast zajistit a neztěžovat. A 29. června prezident veřejně oznámil, že vládní přístup je s předběžným opatřením stále v rozporu. To už není hádka o výroky. To je litigace v předvečer summitu.
Babiš kryl, kryje a bude krýt?
Podstatné není, co říká opozice. Podstatné je, co neříká premiér. Andrej Babiš už 29. ledna veřejně prohlásil, že spolupráce s Macinkou je „výborná“ a o odvolání neuvažuje. Od té doby proběhl zásah Ústavního soudu, proběhl summit, Pavel na něm seděl jako „President of Czechia“ v oficiálních materiálech NATO, a z Babišova okolí nepřišel jediný signál obratu.
Proč? Protože Macinka není jen ministr. Je předseda Motoristů sobě, koaličního partnera s vlastním voličským profilem. Odvolat ho znamená otevřít střet s partnerem, jehož loajalitu Babiš potřebuje víc než dobré recenze v komentářích. ODS to rámuje přesně: Pavel Žáček na Českém rozhlase řekl, že Macinka ukazuje, že Babiš vládu neřídí tak pevně, jak chce působit. A tady je jádro problému. Premiér, který svého ministra nekrotí, nevypadá jako stratég. Vypadá jako rukojmí.
Opozice křičí, ale kdo z toho těží?
Výzvy k odvolání se skutečně množí. KDU-ČSL žádala okamžitou rezignaci, a pokud ne, Babišovo okamžité odvolání. STAN po výroku o Ústavním soudu vyzval premiéra, aby jednal. Šéf TOP 09 Matěj Ondřej Havel interpeloval Babiše s otázkou, kdy ministra konečně odvolá, a dlouhodobě jeho vystupování označuje za nepřijatelné. Předseda Senátu Vystrčil připouští, že se spojenci budou ptát: „Tak už to máte vyřešeno?“
Jenže buďme upřímní. Opozičním stranám se Macinka hodí. Je ideální terč, živý důkaz koaliční dysfunkce, materiál na interpelace i tiskové konference. Čím déle zůstane, tím víc posiluje narativ o vládě, která nedokáže řídit ani sebe. Paradoxně tak Macinkovo setrvání ve funkci vyhovuje všem kromě reputace Česka.
Skutečná cena: obraz země, která neví, kdo ji zastupuje
Formální sankce ze strany NATO nedorazila a nejspíš nedorazí. Aliance nemá ve zvyku veřejně klepat přes prsty členským státům za domácí ústavní spory. Ale reputační škoda je reálná a měřitelná jinak než rezolucí. Česko šlo do summitu 7.–8. července s veřejně přiznaným sporem o vlastní zastoupení. Hrad tvrdil, že vláda nerespektuje protokolární zvyklosti. Ústavní soud musel procesně zajišťovat něco, co loni v Haagu fungovalo automaticky: prezident vedl delegaci, ministři seděli vedle něj, nikdo nelitigoval.
Srovnání s loňskem je přitom zdrcující. V červnu 2025 v Haagu Pavel vedl českou delegaci, účastnil se slavnostní večeře lídrů, součástí delegace byli i členové vlády včetně ministryně obrany. Letos musela totéž zajistit soudní moc. Místo soustředěné prezentace české pozice k obranným výdajům a Ukrajině se část politického kapitálu spotřebovala na domácí přetahovanou o to, kdo vůbec sedí u stolu.
A mimochodem, Pavel už v dubnu Babišovi písemně navrhl kompromis: on v čele delegace, premiér vedle něj s prostorem vysvětlit vládní pozici. Hrad tedy odmítal jakoukoli dohodu? Nikoliv. Odmítal ji Macinka.
Kalkulace, ne slušnost
Celý spor se nakonec redukuje na jednu otázku, která nemá nic společného s ústavním právem ani s protokolem NATO. Vyplatí se Babišovi Macinka? Dokud odpověď zní ano, dokud Motoristé drží koaliční aritmetiku a jejich předseda mobilizuje segment voličů, ke kterému se ANO samo nedostane, bude premiér tolerovat i ústavní blamáž. Bez dalšího skandálu nebo vnitrokoaličního přepočtu sil je pravděpodobnější pokračování než rychlý pád.
Jenže každý koaliční nástroj má svou životnost. A Macinka ji zkracuje tempem, které by mělo Babiše znervózňovat víc než opoziční interpelace.