Komunistická ústava jako Babišův vzor? Opakuje normalizační slib, který jsme slyšeli už za Husáka
Andrej Babiš neprodává zdravotní politiku. Prodává pocit, že se o vás někdo postará, a ten pocit má v českých dějinách velmi konkrétní cenovku.
Obsah článku
Když se premiér nechá vyfotit v nemocnici vedle nápisu, který cituje článek 23 komunistické ústavy z roku 1960, nejde o náhodu ani o špatně zvolenou kulisu. Jde o politický jazyk, který tato země zná šedesát let. „Všichni pracující mají právo na ochranu zdraví,“ stálo v Ústavě ČSSR, a stát měl toto právo zajistit „stále se rozšiřující bezplatnou léčebnou péčí“. Žádné podmínky, žádné pojišťovny, žádný zákon o rozsahu. Jen stát a jeho slib. Přesně tenhle slib teď Babiš oprašuje, a přesně proto stojí za to rozebrat, co se za ním skrývá.
Husákův barter: klid za jistoty
Srovnání s Gottwaldem by bylo laciné a nepřesné. Padesátá léta znamenala teror, procesy, znárodňování za pochodu. Článek 23 ale nepochází z té éry, pochází z roku 1960, z ústavy, která už kodifikovala „vítězství socialismu“, a svůj plný politický potenciál rozvinul až za normalizace. Právě Gustáv Husák ztělesňuje model, který je dnes relevantní: ne revolucionář, ale správce. Muž, který po roce 1968 nabídl společnosti jednoduchý obchod: buďte zticha, a my vám zajistíme byt, práci, dovolenou u Balatonu a doktora zadarmo. Jak připomínají materiály Ústavu pro studium totalitních režimů, Husákova normalizace stavěla legitimitu na stabilizaci, zásobování a sociální politice. Ne na ideálech, ale na každodenních jistotách.
A přesně tady se rýsuje paralela, která není ani násilná, ani přitažená za vlasy. Babiš v roce 2026 neříká „znárodníme nemocnice“. Říká „zdravotnictví bude priorita“, „lidé mají právo na bezplatnou péči“, „dáme do systému víc peněz“. Zní to rozumně. Zní to lidsky. A zní to přesně jako normalizační barter: stát jako bezedná kasička, občan jako vděčný příjemce.
Dva články, dva světy, a jeden trik
Právní realita je přitom úplně jinde. Článek 31 Listiny základních práv a svobod říká něco podstatně jiného než jeho socialistický předchůdce. Občané mají právo na bezplatnou zdravotní péči „na základě veřejného pojištění“ a „za podmínek, které stanoví zákon“. Tři slova (pojištění, podmínky, zákon) dělají propastný rozdíl. Socialistická ústava mluvila o „pracujících“ a o státu, který vše organizuje sám. Dnešní ústavní pořádek počítá s pojišťovnami, úhradovými vyhláškami, rozpočtovými stropy a zákonným rozsahem péče.
Babiš tenhle rozdíl systematicky maže. Jeho rétorika operuje s emocí bezplatnosti, jako by článek 31 neexistoval a platil stále článek 23. Jenže i ten socialistický zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966 ve skutečnosti kodifikoval bezplatné služby jen „ve stanoveném rozsahu“, tedy ani komunistický stát nesliboval všechno všem bez omezení. Sliboval to jen na papíře ústavy. Na papíře, před kterým se dnes premiér fotí.
Průhledný manévr? Bezpochyby. Ale manévr, který funguje, protože pracuje s reálným strachem. Strach z doplatků, z nedostupného specialisty, z čekací doby na operaci: to nejsou vymyšlené problémy. Jsou to problémy, na které Babiš odpovídá nejstarším politickým trikem na světě: slibem bez podmínek.
Peníze versus systém
Zatímco premiér mluví jazykem práv a priorit, expertní debata v roce 2026 se vede úplně jinde. Ve Sněmovně se řeší deficit zdravotních pojišťoven a výše plateb za státní pojištěnce. Odborníci mluví o restrukturalizaci nemocniční sítě, o posílení primární péče, o jednodenní chirurgii, o kompetencích zdravotníků a digitalizaci. Podle Seznam Zpráv experti nechápou Babišovu veřejnou kritiku ministra Vojtěcha, protože řada požadovaných změn už běží nebo se připravuje.
Tady se ukazuje jádro problému. Babišova linka není reformní, je plebiscitní. Neříká „změníme strukturu péče, aby byla efektivnější“. Říká „dáme víc peněz a bude to priorita“. Rozdíl je zásadní:
- Systémový přístup pojmenovává limity, hledá efektivitu, přiznává, že ne všechno může být zadarmo a hned.
- Plebiscitní přístup slibuje výsledek bez cesty k němu. Právo bez podmínek. Péči bez reformy. Peníze bez zdroje.
Právě proto je srovnání s normalizací tak přiléhavé. Husákův režim také neřešil efektivitu. Řešil klid.
Psychologie jistoty jako politický produkt
Řečnická otázka: proč to funguje? Odpověď není v naivitě voličů, to by bylo arogantní a nepřesné. Funguje to proto, že strach z nemoci a z nedostupné péče je jeden z nejsilnějších lidských strachů. A když politik stojí v nemocnici, ukazuje na historický nápis o bezplatné péči a říká „tohle je moje priorita“, nabízí něco, co žádná tabulka s úhradovými koeficienty nabídnout nemůže: emocionální jistotu.
Jenže emocionální jistota má svou cenu. Každý slib bezpodmínečné bezplatnosti zvyšuje tlak na rozpočet a zároveň brzdí nepopulární, ale nutné reformy. Jakmile politik řekne „péče bude bezplatná a bude jí víc“, každá racionalizace sítě, každé sloučení oddělení, každý přesun kompetencí se dá vykreslit jako útok na „právo lidí“. A přesně tak fungovala normalizační logika: jakákoli změna ohrožovala stabilitu, a stabilita byla jediná legitimace režimu.
Babiš samozřejmě není Husák. Nežijeme v totalitě, máme svobodné volby, nezávislé soudy, pluralitní média. Ale politický jazyk má vlastní paměť. A když premiér demokratické země sáhne po formulacích z komunistické ústavy (vědomě, s kulisou, s nemocničním pozadím), nevrací se režim. Vrací se jeho nejúčinnější reklamní formát.
Kontrolní otázka pro každého, kdo slyší slib bezplatné péče jako priority: Je za ním zákon, nebo jen gesto? Je pojmenován zdroj peněz? Je popsán rozsah a podmínky? Pokud ne, nedíváte se na zdravotní politiku. Díváte se na politickou fikci v bílém plášti.