Kontrolní úřad vládního hospodaření dostal od vlády jasný vzkaz: Už vás nepotřebujeme, zrušíme vám policejní ochranku
Když exekutiva sahá na bezpečnostní štít orgánu, který ji má hlídat, nejde o úsporu. Jde o demonstraci síly.
Obsah článku
V pondělí 27. července 2026 vláda schválila usnesení č. 512/2026, kterým změnila seznam chráněných objektů střežených Policií ČR. Materiál předložil ministr vnitra. Výsledek: sídlo Nejvyššího kontrolního úřadu přišlo o zvláštní policejní ochranu, kterou mělo nepřetržitě od roku 2008. Žádná novela zákona, žádný útok na pravomoci, žádná velká parlamentní bitva. Jen tiché přepsání přílohy vládního usnesení uprostřed léta. Právě v tom je ten trik: vypadá to nevinně, ale čte se to jednoznačně.
Laciný nástroj, drahý signál
Kdo chce oslabit nezávislou kontrolní instituci, má v zásadě dvě cesty. Buď jí zákonem ořeže pravomoci, to je politicky nákladné, viditelné a vyžaduje to souhlas parlamentu. Nebo jí podřízne provozní zázemí. Druhá varianta je levnější, rychlejší a projde bez hlasování ve Sněmovně. Přesně tu si vláda vybrala.
NKÚ není žádný podřízený resort ministerstva. Ústava České republiky ho v článku 97 definuje jako nezávislý orgán. Zákon o NKÚ mu svěřuje kontrolu hospodaření se státním majetkem, plnění rozpočtu a nakládání s prostředky ze zahraničí. Kontroluje tedy přímo tu vládu, která mu teď sebrala policisty od dveří. Říkat tomu „provozní optimalizace“ je politická fikce.
Déjà vu z roku 2013
Nejpikantnější na celé věci je, že to není poprvé. Už v únoru 2013 přišlo Ministerstvo vnitra s návrhem vyřadit NKÚ ze seznamu chráněných objektů. Argument zněl úsporně: 19,3 milionu korun ročně. Tehdejší prezident NKÚ Miloslav Kala, tentýž muž, který úřad vede dodnes, okamžitě varoval, že ochranu by musela převzít soukromá bezpečnostní agentura a náklady by se jen přesunuly na samotný úřad. V Poslanecké sněmovně pak zaznělo ještě něco důležitějšího: v sídle NKÚ se nacházejí registry utajovaných dokumentů NATO a EU i vládní utajené spojení. Zvýšený bezpečnostní režim tam není luxus. Je to nutnost.
Tehdy ten pokus nakonec neprošel. Kritici ho veřejně označili za šikanu kontrolní instituce a za průhledný manévr, jak NKÚ finančně zatížit a nepřímo omezit rozsah jeho kontrol. O třináct let později se vrací totéž schéma, jen s novým číslem jednacím.
Načasování, které mluví za vše
Přímé oficiální zdůvodnění, proč vláda sáhla na ochranu NKÚ právě v létě 2026, veřejně k dispozici není. Plné znění usnesení 512/2026 zatím z otevřených zdrojů neplyne. Ale časová souslednost je výmluvnější než jakékoli odůvodnění.
V únoru 2026 NKÚ zveřejnil kontrolní nález, který tvrdě zasáhl právě Ministerstvo vnitra: resort ani po osmi letech nevytvořil fungující národní systém ochrany měkkých cílů a aktivitu zvýšil teprve po tragickém útoku v roce 2023. V dubnu pak Kala na setkání s velvyslanci veřejně řekl, že auditoři v Česku někdy „bojují s větrnými mlýny“. Pět měsíců po ostré kritice vnitro předkládá materiál, který NKÚ zbavuje policejní ochrany. Kauzální vztah doložen není. Ale řečnická otázka se nabízí sama: opravdu je tohle náhoda?
Co je ve hře víc než policisté u vrátnice
Ztráta statusu chráněného objektu neznamená jen to, že z recepce NKÚ zmizí uniformovaní policisté. Znamená to, že úřad bude muset řešit ostrahu sám, buď z vlastního rozpočtu, nebo přes soukromou agenturu. Každá koruna vydaná na bezpečnost je koruna, která nešla na kontrolní činnost. Každý audit, který se neuskuteční, je audit, který vládě nevadí.
Pro srovnání: polská Nejvyšší kontrolní komora NIK si fyzickou ochranu svých objektů zajišťuje přes veřejné zakázky na smluvní ostrahu. Evropský účetní dvůr popisuje vlastní bezpečnostní režim budov. Žádný z těchto modelů nepracuje s tím, že by ochrana závisela na dobré vůli kontrolované vlády. Český mechanismus, vládní seznam, který vláda sama přepisuje, je v tomto ohledu unikátně zranitelný. A právě ta zranitelnost se teď projevila.
Ústava versus usnesení
Formálně je krok legální. Paragraf 48 zákona o Policii ČR dává vládě kompetenci určovat chráněné objekty. Usnesení z roku 2008 NKÚ na seznam zařadilo, usnesení z roku 2026 ho zjevně vyřazuje. Vláda nepřekročila svou pravomoc. Jenže legalita a legitimita jsou dvě různé věci. Ústava říká, že NKÚ je nezávislý. Nezávislost ale není jen o paragrafech, je i o tom, jestli kontrolní orgán funguje v podmínkách, které mu umožňují pracovat bez ohledu na to, koho jeho zjištění zrovna bolí.
Politicky zbývá tlak parlamentu: interpelace, jednání kontrolního nebo bezpečnostního výboru, požadavek na zveřejnění plného znění usnesení a jeho odůvodnění. Právně by přicházel v úvahu soudní přezkum s argumentem zásahu do ústavně chráněné nezávislosti NKÚ. Obojí ale vyžaduje, aby se někdo ozval. Uprostřed léta, kdy se politická pozornost tradičně rozplývá, je to přesně ten druh ticha, na který vláda spoléhá.
Miloslav Kala v dubnu mluvil o boji s větrnými mlýny. Od konce července ví, že mlýny umějí i kopnout.