Kuba i Grolich vsází na nespokojenost lidí s úrovní poslanců. Jenže voliče jen na sliby o „slušné politice“ nenalákají
„Slušnost“ je v české politice roku 2026 nejpohodlnější produkt na trhu, nic nestojí, nic neslibuje a nic neriskuje.
Obsah článku
Jan Grolich i Martin Kuba přečetli tutéž sociologickou zprávu a vyvodili z ní totéž: lidé jsou otrávení. Stranám důvěřuje devět procent populace, s politickou situací je nespokojeno 55 procent a opozici hodnotí záporně skoro polovina dotázaných. To je reálná frustrace a reálný prostor. Jenže oba politici do něj zatím vstupují se stejně měkkým zbožím, příslibem, že budou „normálnější“. A právě tady začíná problém. Normálnost není program. Je to obal, ve kterém zatím chybí obsah. A volič, který se popáté za dekádu rozhoduje, komu dát hlas, potřebuje víc než hezčí krabičku.
Diagnóza je správná, lék je placebo
Grolich i Kuba čtou náladu přesně. Podle dubnového šetření CVVM důvěřuje politickým stranám a hnutím pouhých devět procent Čechů. Červnový průzkum STEM ukazuje, že nespokojenost míří na obě strany barikády: 41 procent je nespokojeno s vládou, 46 procent s opozicí. Vzniká tak vakuum, do kterého se vejde kdokoli, kdo řekne: „My nebudeme křičet.“
Problém je, že nekřičet umí ledaskdo. A samo o sobě to není důvod jít k volbám. Grolich překládá frustraci do jazyka pracujících rodin mezi pětadvaceti a pětačtyřiceti lety, lidí, kteří mají děti, staré rodiče a pocit, že k nim nikdo nemluví. Kuba ji překládá jako odpor k „politikaření“ a odtržení Prahy od zbytku země. Obě diagnózy zní věrohodně. Obě ale zatím končí u pojmenování nemoci, ne u receptu.
Obal předběhl obsah, u obou
Grolich převzal KDU-ČSL 24. dubna, přinesl nové logo, nový web „Noví lidovci“ a novou grafickou identitu. Pět týdnů nato, 29. května, strana teprve vyzvala veřejnost, aby jí pomohla sestavit hospodářskou strategii. To je jako otevřít restauraci, vyvěsit neon a pak se ptát hostů, co by chtěli mít v jídelníčku.
Kuba je na tom paradoxně podobně, jen z opačného směru. Nemusí opravovat starou značku, zakládá novou. Na svém webu popisuje styl řízení, efektivitu, racionalitu. Ale tým a koncept slibuje představit „brzy“. Brzy není program. Brzy je politická fikce.
Grolich má přece jen o krok víc: pojmenoval tři velká témata (bezpečnost, stárnutí populace, zaostávání státu) a mluví o ambici přivést budoucího ministra financí. To zní jako zárodek skutečné nabídky. Jenže zárodek nestačí, pokud volič potřebuje důvod už teď.
Čísla jsou nemilosrdná
Poslední veřejně dostupné modely před srpnem 2026 říkají totéž dvěma různými hlasy. NMS dává KDU-ČSL 2,4 procenta, Median 3,5 procenta. Naše Česko je v NMS na 3,9 procenta. Obě značky jsou pod sněmovní hranicí. A co je horší: tvrdé jádro, voliči, kteří říkají „určitě je budu volit“, činí u lidovců 0,6 procenta, u Kubova projektu 0,2 procenta.
Potenciál KDU-ČSL sice NMS měří na 5,4 procenta, ale potenciál je jen jiné slovo pro „možná, kdyby“. Volič, který zvažuje lidovce, se dívá na čísla a vidí stranu, jejíž volba vypadá jako zahozený hlas. A právě tady se uzavírá bludný kruh: nízká podpora odrazuje další voliče, což drží podporu nízko. Slušnost tento kruh neprorazí. Prorazí ho jedině důkaz síly, a ten zatím chybí.
Grolich na Vyškovsku: test, ne jistota
Grolich vsadil i osobně, kandiduje do Senátu v obvodu 57 Vyškov. Má nespornou výhodu: je hejtman, je vidět, v krajských volbách 2024 táhl lidovce ke čtyřiceti procentům v Jihomoravském kraji. Proti němu ANO na poslední chvíli, 28. července, vyměnilo kandidáta a nasadilo Petru Absolonovou, vrchní sestru z onkologie. Není to celostátní tvář, ale ani úplná neznámá; ve sněmovních volbách 2025 nasbírala z patnáctého místa jihomoravské kandidátky ANO téměř čtyři tisíce preferenčních hlasů.
Obvod navíc není automaticky lidovecký. Aktuálně v něm sedí Karel Zitterbart za STAN. Bez veřejného obvodového průzkumu je poctivější říct: Grolich je favorit, ne jistý vítěz. A i kdyby Senát vyhrál, senátní křeslo není totéž co sněmovní mandát pro celou stranu.
Slušnost jako vstupenka, ne jako motor
Grolich i Kuba dělají totéž, nabízejí protiváhu ke konfliktu. Grolich říká, že strana nemá lidem mluvit do života a nemá zvedat kulturní války. Kuba říká, že politika nemá být jen „bojovat proti někomu“. Obojí zní rozumně. Obojí je ale zatím jen vstupní podmínka, ne nabídka.
Volič roku 2026 nehledá jen slušnějšího politika. Hledá jistotu, že jeho hlas nepropadne, a konkrétní odpověď na otázku, co z toho bude mít. Střední třída chce vědět, kdo jí sníží daňovou zátěž, kdo vyřeší nedostupnost bydlení, kdo zajistí péči o stárnoucí rodiče. „Budeme se chovat líp“ na žádnou z těchto otázek neodpovídá.
Slušnost může otevřít dveře. Ale pokud za nimi nic nestojí, volič projde a půjde dál.