Kultura v Česku i na Slovensku trpí. Vlády škrtí finance, kde se dá
Česko škrtá, Slovensko přepisuje pravidla. Na papíře vypadají obě rány podobně, v praxi ale jedna sahá mnohem hlouběji a publikum to brzy pozná.
Obsah článku
Nejde jen o méně peněz, mizí i jistota, že slíbená podpora dorazí. Česko a Slovensko dnes netlačí kulturu stejným způsobem. Mluvíme hlavně o živé kultuře, tedy o festivalech, divadlech, literárních akcích a dalších projektech závislých na grantech, ne o celém resortu.
Stejný tlak, ale jiný typ ztráty
Podobnost existuje. V obou zemích sílí tlak na živou kulturu, ale mechanismus rány se rozchází. Na Slovensku zasahuje důvěru v grantový systém, v Česku hlavně klesá položka Kulturní aktivity, tedy klíčová rozpočtová linie, přes niž míří granty do velké části živé kultury.
Ve schváleném státním rozpočtu ČR na rok 2025 stála na 1 146 805 000 korun, zatímco ve sněmovní rozpravě zaznělo už 810,5 milionu.
Ten rozdíl vidíme zblízka. Festival BRaK už na oficiálním programu ročníku 27. až 31. května 2026 zve na konkrétní místa a přípravy mu běží měsíce dopředu. Víceletý grant, tedy podpora plánovaná na delší období, dává pořadatelům možnost stavět program s předstihem, když se jeho opora zpochybní, netřese se jen jedna kolonka, ale celý kalendář.
V redakci jsme v dostupných oficiálních podkladech nenašli potvrzení každého dramatického tvrzení, která kolem BRaK zaznívají, o to silněji ale vystupuje otázka, kdo a kdy začal měnit pravidla hry.
Na Slovensku ten mechanismus leží černý na bílém.
Na Slovensku se nehraje jen o peníze, ale i o důvěru
Podle novely zákona o Fondu na podporu umenia o poskytnutí peněz rozhoduje rada FPU, slovenského Fondu na podporu umenia, tedy veřejnoprávního fondu pro podporu živého umění, kultury a kreativního průmyslu. Odborné komise už radě jen radí a jejich stanovisko ji nezavazuje, rada má 13 členů a osm z nich jmenuje a odvolává ministr.
Když pak samo ministerstvo kultury SR oznámilo, že konečné slovo bude mít rada, spor se přestal točit jen kolem částek.
Právě proto nestačí počítat miliony. Fond může pro rok 2026 pracovat s částkou 30,81 milionu eur, a přesto ztrácet důvěru části scény, protože předvídatelnost rozhodování klesá rychleji než stav účtu.
V redakci jsme při čtení státního příspěvku FPU na rok 2026 i ministerských vyjádření narazili na stejný paradox: peníze v systému jsou, jenže jistota, podle jaké logiky k žadatelům doputují, slábne. A ztráta důvěry bývá v kultuře dražší než jedna rozpočtová položka.
Dopad už navíc nepůsobí abstraktně. Oficiální oznámení FPU k 6. rokování rady potvrzuje středu 18. března 2026 a veřejné podklady kulturní scény mluví o více než čtyřech desítkách institucí a o projektech za víc než dva miliony eur ročně včetně víceletých grantů.
Právě v této debatě zaznělo i to, že BRaK může přijít asi o 70 procent rozpočtu, i když jsme v redakci pro tuto konkrétní cifru nenašli stejně pevné oficiální doložení jako pro samotné zasedání rady. A právě tady je vidět, proč český spor nelze odbýt větou o celém rozpočtu ministerstva.
V Česku se škrt schovává za velké číslo
Česká vláda se brání číslem 18,8 miliardy korun. Ministerstvo kultury mluvilo o druhém nejvyšším rozpočtu v historii resortu a tvrdilo, že na Kulturní aktivity posílá znovu více než miliardu.
Jenže právě tato položka je pro grantově závislou živou kulturu přesnější než celý balík kapitoly. V materiálu ministerstva ještě stálo 1 010 550 000 korun, ve sněmovní debatě už 810,5 milionu. Spor tedy nezkresluje kultura jako celek, ale to, kam se díváme.
To je klíčové. Kulturní aktivity nejsou okrajová kolonka, ale kanál, přes který stát podporuje nezřizovanou kulturu v divadle, tanci, literatuře, výtvarném umění a dalších oborech, jak připomnělo samo ministerstvo při rozpočtu na rok 2025.
V redakci proto nebereme českou debatu jako hádku o prestiž resortu, nýbrž jako spor o místo, kde přežívají pořadatelé, regionální scény a projekty bez pevného státního polštáře. Právě tam se škrt mění z účetního tahu na menší nabídku.
A tam také publikum dopad uvidí nejdřív. Regiony nečekají na výroční statistiky, poznají ho ve chvíli, kdy ubude festival, hostování, čtení nebo koncert, který se bez grantové jistoty prostě neposkládá.
Slovensko dnes ukazuje, jak rychle kulturu oslabí zásah do důvěry v pravidla, Česko zase připomíná, jak snadno se reálný škrt schová za vysoký celkový rozpočet. Kdo kulturu měří jen součtem miliard, ten už se smířil s tím, že mimo velké instituce má ticho nahradit program.
