Macinka se mstí: Bere prezidentovi zásadní funkci, a ten tomu může jen tiše přihlížet
Česká ústavní architektura právě prochází zátěžovým testem, který si nezaslouží, a hlavně si ho nikdo neobjednal.
Obsah článku
Když vláda 22. června rozhodla, že českou delegaci na červencový summit NATO v Ankaře povede premiér Babiš, a nikoli prezident Pavel, neudělala nic víc a nic míň než pokus přepsat ústavní zvyklost provozním razítkem. Žádná novela, žádná ústavní debata, žádné hlasování o kompetencích. Stačilo jedno vládní usnesení a šikovná práce s akreditačním formulářem na Ministerstvu zahraničních věcí. Petr Macinka, ministr zahraničí a šéf Motoristů, tak de facto rozhodl, kdo za Česko mluví na nejdůležitějším bezpečnostním fóru planety. A to je, s prominutím, politická fikce vydávaná za úřední postup.
Pomsta jako politická metoda
Slovo „msta“ je silné a Macinka by ho o sobě nikdy nepoužil. Jenže chronologie mluví jasněji než jakékoli tiskovky. V lednu prezident odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí. Během hodin se rozjela komunikace, jejíž screenshoty zveřejnil Hrad: Macinka v ní podmiňoval „klid“ obsazením resortu Turkem a psal, že je připraven „bojovat s Petrem Pavlem brutálně“. Sám to později na ČT24 označil za politické vyjednávání. Budiž. Ale mezi „vyjednáváním“ a vyhrožováním bývá rozdíl jen v tom, kdo drží páku. A od června ji drží Macinka.
Pavel to čte jako pomstu a je těžké mu oponovat. Člověk nemusí být psycholog, aby v sekvenci odmítnutí Turka → hrozba spálení mostů → odebrání vedení delegace viděl přímou linku. Macinka samozřejmě tvrdí, že jde o věcný spor o kompetence. Jenže věcné spory se řeší dopředu, ne pět měsíců po osobní urážce.
Ústava jako gumový paragraf
Jádro problému je prosté a zároveň znepokojivé. Článek 63 Ústavy říká, že prezident zastupuje stát navenek. Článek 67 říká, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Oba platí současně a nikde v textu Ústavy nestojí věta „na summit NATO jede prezident“. Dosud to řešila zvyklost. Z dvaceti summitů vedl českou delegaci prezident devatenáctkrát. Jedinou výjimkou byl Madrid 2022, kdy Miloš Zeman fyzicky nemohl. Ještě v květnu letošního roku Pavel vedl delegaci na summitu Bukurešťského formátu, který přímo připravoval agendu pro Ankaru. A pak přišel červen a vláda zvyklost hodila do koše.
Ústavní právnička Marie Zámečníková v rozhovoru pro iROZHLAS správně upozornila, že jednorázový odklon ještě nový ústavní zvyk nevytváří. Jenže to je slabá útěcha. Precedent nemusí být formálně závazný, aby byl politicky nakažlivý. Stačí, aby příští vláda řekla: „Už se to jednou stalo.“
Soud přišel pozdě a málo
Prezident se bránil. Podal kompetenční žalobu a Ústavní soud mu 24. června předběžným opatřením zajistil účast v delegaci i akreditaci. Výhra? Jen zdánlivá. Opatření totiž výslovně neřeklo, že Pavel má delegaci vést. Vláda o pět dní později prezidenta do delegace formálně doplnila, ale vedoucí roli premiéra klidně ponechala. Průhledný manévr: pozvali ho ke stolu, ale posadili na vedlejší židli.
Meritorní rozhodnutí soud sám odhaduje „v řádu měsíců“. Summit je 7. a 8. července. Načasování je dokonale asymetrické ve prospěch vlády. Než soud řekne, kdo měl pravdu, bude po všem. A právě v tom spočívá elegance Macinkova tahu: nemusel měnit Ústavu, nemusel vyhrát u soudu, stačilo být rychlejší než soudce.
Co je skutečně v sázce
Nejde o to, jestli Pavel sedí v první, nebo ve druhé řadě na summitové fotografii. Jde o signál, který Česko vysílá spojencům. Kdo za nás mluví? Prezident, který má v bezpečnostní politice osobní kredibilitu bývalého předsedy Vojenského výboru NATO? Nebo premiér, jehož zahraniční agendu de facto řídí ministr zahraničí s osobními účty k vyřízení?
Pavel sám v dubnovém dopise premiérovi navrhoval kompromis: pojede v čele delegace, Babiš bude přítomen a vysvětlí vládní pozici k obranným výdajům. To není diktát, to je nabídka dělby práce. Vláda ji ignorovala. A tím prozradila, že nejde o kompetence, ale o demonstraci síly.
Macinka vyhrál bitvu o Ankaru dřív, než začala. Otázka je, co prohrál za celou českou zahraniční politiku.