Macinka si dává kafíčko s ruskou velvyslankyní a Okamura letí s delegací do Číny. Vládní priority v zahraniční politice to vystihuje dokonale
Dva autoritářské režimy drží české občany. Česká vláda ve stejném týdnu posílá jednomu protokolární úsměv a druhému podnikatelskou delegaci.
Obsah článku
Zahraniční politika státu se nepozná podle tiskových konferencí. Pozná se podle toho, co v daný týden dostane letadlo, delegaci a prostor na titulních stranách. A v týdnu kolem 22. července 2026 to byl nástupní rozhovor ministra Macinky s novou ruskou velvyslankyní Annou Ponomarjovovou a oficiální cesta předsedy Sněmovny Okamury s dvacítkou podnikatelů do Pekingu, Hangzhou a Šanghaje. Nikoli veřejný tlak kvůli českému občanovi odsouzenému v okupovaném Luhansku na třináct let vězení. Nikoli ultimátum Pekingu kvůli Čechovi drženému v zařízení čínského ministerstva vnitra pro podezření z ohrožení státní bezpečnosti. Provoz a byznys. Občané až potom.
Kafe s velvyslankyní agresorského státu
Schůzka s Ponomarjovovou nebyla náhoda, navazovala na její čerstvé převzetí pověřovacích listin na Pražském hradě koncem června. Diplomatický protokol, řekne obhájce. Jistě. Jenže protokol je prázdná nádoba a politiku do ní nalévá ten, kdo ji vede. A Macinka nalil následující: vyzval k ukončení války, odmítl „vysvětlování ruských důvodů“, připomněl, že válku vede Rusko na ukrajinském území, ohradil se proti bombardování civilistů. Pak dodal, že v bilaterální rovině s Ruskem zůstává prakticky jen technická agenda a „není mnoho prostoru pro jednání“.
Zní to tvrdě? Na papíře ano. V praxi je to přiznání bezmoci zabalené do důstojného tónu. Macinka sám říká, že s Ruskem není o čem jednat, a přesto jedná. Výsledkem je obraz, který Moskva potřebuje: český ministr sedí u stolu s ruskou diplomatkou, atmosféra je korektní, žádné veřejné podmínky, žádné ultimátum. Přitom tentýž ministr ještě v dubnu předvolal ruského velvyslance kvůli výhrůžkám českým firmám, tehdy uměl být ostrý. Proč ne teď, když Rusko drží českého občana?
Hoang Tran, česko-vietnamský dobrovolník bojující v ukrajinských silách, byl zajat v srpnu 2025. V prosinci ho soud v okupovaném Luhansku odsoudil na třináct let. Česká diplomacie protestovala proti neuznání statutu válečného zajatce a mluvila o porušení Ženevských úmluv. Od té doby, ve veřejně dostupných informacích, žádný průlom. Žádná výměna, žádné propuštění, žádný viditelný posun. A do tohoto vakua vstoupí Macinka s „klidným a důstojným“ rozhovorem u kávy. Politická fikce, ve které se tvrdost měří slovy, ne činy.
Dvacet podnikatelů v Pekingu, zadržený Čech v poznámce pod čarou
Okamurova cesta do Číny je ještě průhlednější manévr. Podle iROZHLASu je prvním z nejvyšších ústavních činitelů, kdo do Číny vyrazil od roku 2019. Sedm let pauza, a když se konečně obnoví kontakt na nejvyšší úrovni, rámuje se jako podnikatelské fórum, B2B setkání a investiční příležitosti v energetice, strojírenství a digitálních technologiích. Mise organizovaná Svazem průmyslu a dopravy, vedená viceprezidentem Chaloupeckým. Města: Peking, Hangzhou, Šanghaj. Lidskoprávní nebo konzulární agenda v oficiálním programu? Nikde.
A přitom v téže Číně sedí český občan podezřelý z ohrožení státní bezpečnosti. Macinka sám potvrdil, že muž byl na soukromé cestě, je v kontaktu s konzulárními pracovníky a nachází se v zařízení čínského ministerstva vnitra. Podle britského cestovního doporučení může být člověk v Číně u takové kvalifikace držen až šest měsíců před formálním zatčením, bez přístupu k právnímu zastoupení. To není diplomatická formalita. To je noční můra.
Co na to vláda? Macinka 16. července řekl, že jde o „izolovaný případ“, že neplánuje měnit cestovní doporučení a že Okamurovu cestu to nemá ovlivnit. Přeloženo z diplomatštiny: byznys jede dál, občan počká. Vláda se vědomě rozhodla nepřepsat politický rámec cesty z obchodní mise na krizovou. A právě tady končí argument o „standardní proceduře“ a začíná politická volba.
Jak to dělají jinde, a jak by to mělo vypadat
Srovnání s evropskou praxí je pro Sládkovu vládu nepříjemné. Když Čína zadržela švédského občana Kuej Min-chaje, Švédsko předvolalo čínského ambasadora a případ se stal středobodem bilaterálních vztahů na roky. Evropská služba pro vnější činnost v červenci 2026 oznámila posílení koordinace kvůli ukrajinským civilním zadrženým v Rusku, tedy přesně ten typ kolektivního tlaku, který dává smysl. Standardem v EU je kombinace konzulární ochrany, tiché diplomacie a veřejného politického rámování, které dává najevo: náš občan je priorita číslo jedna.
Česká vláda dělá opak. U Ruska udržuje provozní kanál a mluví o „důstojném tónu“. U Číny tlačí ekonomickou diplomacii a politiku jedné Číny. Zadržení občané existují v paralelním vesmíru tiskových prohlášení, kde se „situace sleduje“ a „konzulární kontakt probíhá“. Jenže sledování a kontakt nejsou výsledky. Jsou to procesy. A procesy bez viditelného tlaku jsou pro autoritářské režimy signálem, že cena za držení cizích občanů je nízká.
Odpovědnost nese celá vláda, ne dva jednotlivci
Bylo by pohodlné mířit na Macinku za tón schůzky s Ponomarjovovou nebo na Okamuru za obchodní optiku čínské mise. Ale to by bylo příliš laciné. Čínská cesta běžela s plnou institucionální podporou: oficiální program předsedy Sněmovny, organizace přes Svaz průmyslu, první náměstek MZV v delegaci. Rozhodnutí nezměnit rámec cesty po zveřejnění případu zadrženého Čecha neudělal Okamura sám. Udělala ho vláda.
A právě v tom je jádro problému. Nejde o to, že stát „mluví s nepřáteli“, to je legitimní nástroj diplomacie. Jde o to, co v daný moment staví do výlohy. Sládkova vláda ve stejném týdnu vystavila protokolární korektnost s Moskvou a podnikatelský networking s Pekingem. Osud vlastních občanů nechala vypadat jako vedlejší agendu, jako poznámku pod čarou v tiskové zprávě. Bezpečnostní slovník u Ruska, obchodní slovník u Číny, a někde mezi řádky člověk, který sedí v čínském zadržovacím zařízení, a člověk, který si odpykává třináct let v Luhansku.
Priority se v politice nepoznají z deklarací. Poznají se z toho, co dostane letadlo. A letadlo dostali podnikatelé.