Macinka sliboval, jak bude bránit nezávislost médií. Výsledek? Kdo se mu znelíbí, toho už nepustí ani na ministerskou tiskovku

Ministr zahraničí slíbil, že média selektovat nebude. Od ledna do července 2026 to porušil nejméně dvakrát, a pravidla jeho resortu mu to pohodlně umožňují.

Zdroj fotografie: Vláda ČR

Petr Macinka provozuje politickou fikci. Jednou rukou podepisuje sliby o otevřenosti, druhou zamyká dveře Černínského paláce před novináři, kteří mu kladou nepohodlné otázky. Nejde přitom o žádnou interpretační nuanci, o spor o slovo. Jde o holý rozpor mezi tím, co řekl do kamer České televize, a tím, co jeho úředníci provedli na chodbě ministerstva. A pak znovu v Mnichově. A pak, podle všeho, znovu na konci července. Kdo tohle vidí a neznepokojí se, buď nečte, nebo mu to vyhovuje.

Slib jako divadelní rekvizita

27. ledna 2026 ministerstvo zahraničí nepustilo redaktorku Deníku N Zdislavu Pokornou na tiskovou konferenci v Černínském paláci. Nebyla sama, zákaz se podle redakce vztáhl i na fotografa Gabriela Kuchtu a fakticky na celou redakci. Na místě zaznělo, že jde o „rozhodnutí pana ministra“. Důvod? Motoristé sobě podali na Pokornou a jejího editora Michaela Švece trestní oznámení. Jako by podání trestního oznámení, které nic nedokazuje a o ničem nerozhoduje, bylo vstupenkou k tomu, aby stát rozhodoval, kdo smí a kdo nesmí pokrývat vládní agendu.

O den později Macinka prohlásil, že „Ministerstvo zahraničí nebude omezovat přístup médií na své tiskové konference.“ 1. února v Otázkách Václava Moravce přitvrdil: „Nebudeme selektovat média… poučil jsem se.“ Krásná slova. Vydržela jedenáct dní.

Mnichov jako důkaz vzorce

12. února 2026 ministr nepustil na svůj brífink v Mnichově novináře Pavla Novotného. Tentokrát Macinka nasadil jinou rétoriku, mluvil o „reálných médiích a reálných novinářích“ oproti „okrajovým blogerům“. Průhledný manévr: stát si osobuje právo definovat, kdo je novinář a kdo ne. Kdo je „reálný“ a kdo „okrajový“. Kdo si zaslouží informace a kdo ať se spokojí s tiskovou zprávou.

Tady už nejde o jednorázový exces podrážděného politika. Tady se rýsuje vzorec:

• 27. ledna – zákaz pro celou redakci Deníku N v Praze.
• 28. ledna – veřejný slib, že se to nebude opakovat.
• 1. února – ještě tvrdší slib v celostátním vysílání.
• 12. února – další nevpuštěný novinář, tentokrát v zahraničí.

Kdo po tomhle věří, že šlo o logistický omyl nebo kapacitní problém, věří i tomu, že trestní oznámení je totéž co rozsudek.

Pravidla šitá na míru libovůli

A teď to institucionálně nejnebezpečnější. Ministerstvo zahraničí samo ve své odpovědi podle zákona 106, zveřejněné 9. února 2026, přiznává, že splnění formálních podmínek akreditace automaticky nezaručuje vstup na tiskovou konferenci. Žádost může být zamítnuta z „kapacitních nebo bezpečnostních důvodů“.

Čtete správně. Stačí říct „kapacita“, a novinář stojí za dveřmi. Žádný přezkoumatelný proces. Žádná odvolací instance. Žádná povinnost vysvětlit, proč se na tiskovku vejde patnáct redakcí, ale zrovna ta šestnáctá ne. Je to laciný trik zabalený do úřednického jazyka. A je to přesně ten mechanismus, přes který lze selekci provádět, aniž by se kdokoli musel přiznat k politické motivaci.

Operativně akreditace řeší Odbor komunikace MZV, podle aktuální kontaktní stránky ministerstva konkrétně Adam Čörgő a vedoucí Iveta Křížová. Politická odpovědnost ale míří výš. Když na chodbě Černínského paláce padne věta „rozhodnutí pana ministra“, je jasné, kde se rozhoduje.

Novinářská obec zareagovala. A co dál?

Po lednovém incidentu přišla reakce, která nebyla zanedbatelná. Deset šéfredaktorů českých médií podepsalo otevřený dopis vyzývající MZV, aby pouštělo na brífinky všechna média. Syndikát novinářů vydal samostatné ostré stanovisko. Reputační náklady Macinka zaplatil. Institucionální? Žádné.

A v tom je jádro problému. K čemu je protest deseti šéfredaktorů, když pravidla resortu nadále umožňují totéž, co protestovali? Macinka slíbil nápravu, pravidla nezměnil a za čtrnáct dní udělal totéž v jiném městě a jinému novináři. Profesní solidarita je důležitá, ale bez institucionální pojistky je to pěst na papíře.

Test, který Česko zatím prohrává

Článek 17 Listiny základních práv a svobod garantuje právo vyhledávat a šířit informace a zakazuje cenzuru. Stát má být vůči médiím obsahově neutrální. Nemá hodnotit, kdo je „reálný novinář“ a kdo „okrajový bloger“. Nemá trestat nepohodlné otázky odebráním přístupu. Nemá používat trestní oznámení vlastní strany jako důvod k zákazu vstupu na vládní akci.

Macinka tohle všechno udělal. A pravidla jeho ministerstva mu to umožňují dál. Kontext to ještě přiostřuje: Pokorná dlouhodobě pokrývá kauzy kolem Filipa Turka i samotného Macinky, policie na konci července 2026 odložila prověřování Turkových nenávistných výroků kvůli promlčení. Přímý důkaz, že právě tohle motivovalo ministerské zákazy, v otevřených zdrojích není. Ale kdo skládá časovou osu (trestní oznámení na novinářku, zákaz vstupu, slib nápravy, další zákaz, další slib, další selekce), ten vidí obraz, který se těžko vysvětluje náhodou.

Nejde jen o spor jednoho ministra s jednou redakcí. Jde o to, jestli si český stát může bez politických následků vytvořit kategorii „správných“ a „nesprávných“ novinářů. Zatím to vypadá, že může.