Macinka to zase nevydržel. Jeho ironické poznámky k prezidentovi už jsou vrcholem trapnosti
Ministr zahraničí proměnil summit NATO v osobní pódium. A stát za to platí důvěryhodností.
Obsah článku
Nabídnout prezidentovi kopii vlastního projevu není vtip. Petr Macinka ji v Ankaře překročil s elegancí člověka, který si myslí, že je nejchytřejší v místnosti, ale netuší, že místnost je plná spojenců, kteří si dělají poznámky o něčem úplně jiném než o jeho bonmotech. „Tak já jsem připraven kopii svého projevu z té uzavřené večeře na téma Ukrajina mu věnovat, aby také věděl, aby byl informován,“ řekl ministr směrem k prezidentovi. Ne jako gesto vstřícnosti. Jako demonstrace převahy zabalená do pseudovelkorysosti.
Nabídka, která nebyla nabídkou
Celá pointa Macinkovy „vstřícnosti“ stojí na vypočítané asymetrii. Pracovní večeře ministrů zahraničí v rámci Rady NATO–Ukrajina byla podle oficiálního programu summitu určena výhradně šéfům diplomacií, nikoli hlavám států. Prezident tam z podstaty formátu být nemohl. Nabídnout mu potom „kopii projevu“ není koordinace zahraniční politiky. Je to okázalé připomenutí: já uvnitř, vy venku. Kdo tohle považuje za státnický přístup, zaměňuje zahraniční politiku za středoškolskou šikanu u šatních skříněk.
A nejde o ojedinělý výstřel. Den předtím, ještě v Praze, Macinka ironizoval, že Kancelář prezidenta víc než obsah summitu zajímají pozvánky na večeře, a popřál prezidentovi „spoustu fotografií domů“. Současně tvrdil, že „netuší“, jaký program prezident v Ankaře plánuje. Buď to nevěděl, a pak je to selhání koordinace, za kterou sám odpovídá. Nebo to věděl, a pak lhal. Obojí je horší než cokoli, co může prezidentovi vytknout.
Vzorec, ne epizoda
Kdo sleduje Macinkovo chování k prezidentovi od ledna, vidí nikoli sérii izolovaných výroků, ale systematickou eskalaci. V lednu veřejně káral Pavla za to, že něco nabízí bez projednání s vládou. V dubnu v XTV prohlásil, že prezidentovo jméno na seznam delegace „nikdy“ nenapíše. V červnu na tiskové konferenci vlády označil případnou žalobu prezidenta za „akt nepřátelství“. A v červenci přidal fotky a kopie projevů.
Tohle není hájení vládních kompetencí. Tohle je osobní vendeta převlečená za ústavní výklad. Ministr zahraničí, který má v gesci Výbor pro koordinaci zahraniční a bezpečnostní politiky, místo aby koordinoval, veřejně ponižuje druhou stranu. Přitom prezident se pokusil spor řešit institucionálně: 8. června přijel osobně na jednání vlády, aby dohodl zastoupení na summitu. Vláda diskusi odsunula o dva týdny. Odpovědí na prezidentovu formální snahu byla další porce mediální ironie.
Ústavní soud musel zasáhnout. To samo o sobě je ostuda
Když spor mezi prezidentem a vládou o účast na summitu NATO musí řešit předběžné opatření Ústavního soudu, stát už prohrál. Ne v právním smyslu. V tom politicko-kulturním. Soud výslovně nařídil vládě a ministerstvu zahraničí, aby prezidenta zařadily do oficiální delegace a nebránily jeho účasti. Macinka přesto pokračuje v rétorice, která z prezidenta dělá nežádoucího přihlížejícího.
Přitom precedens mluví jasně. Na summitu ve Washingtonu 2024 i v Haagu 2025 vedl českou delegaci prezident Pavel. Bez veřejné bitvy, bez soudních příkazů, bez ironických nabídek kopií projevů. Co se změnilo? Ne ústava. Změnil se ministr zahraničí.
Ústavně nejde o čisté „buď, anebo“. Prezident zastupuje stát navenek, vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. V Polsku prezident spolupracuje s premiérem a ministrem zahraničí na reprezentaci státu. Ve Francii řada prezidentských aktů vyžaduje spolupodpis vlády. Standardem vyspělých demokracií je dohoda předem, ne veřejná přestřelka o akreditace. Macinkova slabina nikdy nebyla v tom, že hájí roli vlády. Je v tom, jakým jazykem a s jakou demonstrativní zlomyslností to dělá.
Summit měl být o obraně. Místo toho řešíme ego
V Ankaře se jednalo o Ukrajině, o obranných výdajích, o budoucnosti aliance. Po summitu v Haagu 2025 se laťka posunula k trajektorii 5 % HDP do roku 2035. Česko má pro rok 2026 v návrhu rozpočtu 2,06 % HDP na obranu. To znamená, že jsme těsně nad starou hranicí v momentě, kdy spojenci debatují o násobcích. Kdo a s jakou důvěryhodností bude vysvětlovat český obranný plán dál, závisí i na tom, jestli česká delegace působí jako soustředěný tým, nebo jako rozvedený pár na společné dovolené.
Přímé reakce spojenců na český vnitřní spor veřejně doložené nejsou. Ale představme si to z druhé strany: sedíte u stolu s třiceti dvěma delegacemi, řešíte válku na Ukrajině a budoucnost kolektivní obrany a z české strany přicházejí zprávy o tom, kdo komu pošle kopii projevu a kdo komu popřeje hezké fotky. To není sebevědomá státnost. To je malichernost povýšená na zahraniční politiku.
Macinka má právo hájit kompetence vlády. Nemá právo proměňovat summit NATO v kulisu pro osobní pošklebky. Rozdíl mezi státníkem a politickým provokatérem je v tom, že státník ví, kdy mlčet.