Macinka útočí na Ústavní soud i neziskovky, protože nic jiného nemá. Kolem sebe kopat umí každý. Vládnout je těžší
Petr Macinka nevládne. Macinka se pere s prezidentem, se soudem, s neziskovkami. A průzkumy ukazují, že voliči si toho všimli.
Obsah článku
Ministr zahraničí a místopředseda vlády si za půl roku ve funkci vybudoval pozoruhodně konzistentní agendu: konflikt jako hlavní produkt. Ne reformy, ne diplomatické úspěchy, ne rozpočtové škrty, které jeho strana slibovala. Konflikt. Permanentní, hlasitý a stále méně přesvědčivý. Motoristé sobě vstupovali do vlády s příslibem, že budou „jedinou skutečně pravicovou stranou“ v české politice. Dnes jsou stranou, která osciluje kolem hranice přežití a jejíž předseda místo výsledků nabízí seznam nepřátel.
Tři terče, žádný výsledek
Macinkův repertoár je přehledný. Terč číslo jedna: prezident Petr Pavel. Macinka ho označil za „politického nájezdníka“, mluvil o „vyhlášení války vládě“ a o „násilné snaze měnit ústavní zřízení“. Dříve se neštítil ani narážek na „temnou stránku osobnosti a minulosti“ hlavy státu. Terč číslo dva: Ústavní soud. Když soudci 24. června vydali předběžné opatření, které vládě uložilo umožnit prezidentovu účast na summitu NATO v Ankaře, Macinka to nazval „pokusem o ústavní puč“. Terč číslo tři: neziskový sektor. Ten Macinka systematicky zesměšňuje jako „neproduktivní vrstvu napojenou na stát“, a to nejen v médiích, ale i v oficiálním ministerském projevu z 11. června, kde se vymezil proti „dalšímu neproduktivnímu setkání neziskového sektoru“.
Tři fronty. Na žádné z nich ale Macinka nic nevyhrál. Babiš 4. února oznámil, že zahraniční politiku bude s prezidentem řešit sám. Hrad připomněl, že ministerstvo zahraničí nemůže hlavu státu ignorovat. A vláda 29. června, tedy v den, kdy Macinkova rétorika o „puči“ ještě doznívala, schválila prezidentovu akreditaci na summit NATO. Průhledný manévr skončil tichým ústupem.
Sliby versus realita: propast, kterou konflikt nezakryje
Motoristé šli do voleb s programem, který zněl jako pravicová fantazie v tom nejlepším i nejhorším slova smyslu. Velké škrty dotací. Nekompromisní konec podpory „politických neziskových organizací“ s úsporami v desítkách miliard ročně. Trajektorie k rozpočtovému schodku nula až pět miliard v roce 2029. Podmínění vládní podpory okamžitým ukončením inkluze ve školství.
Co z toho zbylo? Podívejme se na fakta:
- Rozpočet: Vláda v lednu 2026 schválila přepracovaný státní rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Tři sta deset. Ne pět, ne padesát. Motoristé to podepsali.
- Inkluze: V programovém prohlášení vlády žádný závazek na její ukončení nenajdete. Podmínka, kterou Motoristé označovali za nepřekročitelnou, se vypařila někde mezi koaličními jednáními.
- Personálie: Filip Turek, nejviditelnější tvář strany vedle Macinky, nebyl prezidentem jmenován ministrem životního prostředí. Řešení? Měsíce provizoria, Turek jako vládní zmocněnec pro klimatickou politiku (symbolická funkce bez reálné exekutivní moci) a nakonec jmenování Igora Červeného, náhradníka, o kterém většina voličů Motoristů nikdy neslyšela.
Mezi programem a vládní realitou zeje propast tak široká, že ji žádné množství výkřiků o „ústavním puči“ nezasype.
Čísla, která nelžou
Říkáme-li, že voliče Macinkovo divadlo přestává bavit, opíráme se o tři nezávislé zdroje. Kantar pro Českou televizi v dubnu 2026: Motoristé na pěti procentech, tedy o dva procentní body níž než ve volbách. NMS v červnu: 5,8 procenta, ale s výslovným upozorněním na „velmi malé až neexistující voličské jádro“. A Median na konci června za květnová data: 3,5 procenta. Mimo Sněmovnu.
Pro srovnání: ANO si drží kolem 35 procent, SPD se pohybuje nad šesti. Motoristé jsou nejslabší článek koalice, a to i v momentech, kdy se statisticky drží nad čarou. Nemají stabilní voličskou základnu. Mají zvědavostní a protestní voliče, kteří přišli a kteří právě odcházejí. Konfliktová identita (já proti všem, proti soudu, proti prezidentovi, proti neziskovkám) funguje jako mobilizační nástroj jen do chvíle, kdy se voliči zeptají: a co jste vlastně udělali?
Amplion stranické frustrace
Podle nás je Macinkův problém strukturální, ne komunikační. Premiér mu veřejně sebral monopol na zahraniční politiku. Prezident ho přežil v každém sporu. Ústavní soud rozhodl a vláda ustoupila. Resort životního prostředí obsadil náhradník. Rozpočet vypadá, jako by Motoristé u stolu vůbec neseděli.
Co zbývá? Rétorika. Macinka dnes nefunguje jako ministr s vlastní vahou, ale jako amplion stranické frustrace. Prodává konflikt, protože výsledky prodat nemůže. A řečnická otázka, kterou si musí položit každý volič Motoristů, zní jednoduše: stačí vám to?
Kopat kolem sebe umí každý. Vládnout je těžší, a Macinka zatím nepředložil jediný důkaz, že ten rozdíl chápe.