Macinka už nic neskrývá a nepokrytě doufá v Pavlův konec na Hradě. Jak to chce ale zařídit, když odmítá hledat náhradu?
Petr Macinka vede proti prezidentovi nejtvrdší politickou ofenzívu od vzniku současné koalice, a přitom nemá v ruce nic víc než schopnost škodit.
Obsah článku
Ministr zahraničí a šéf Motoristů sobě se za posledního půl roku posunul od protokolárních hádek o místa v delegacích k nepokryté snaze ohlodat Petra Pavla do té míry, aby se na Hradě stal pouhým nájemníkem bez reálného vlivu. Lednové SMS, které Pavel zveřejnil a označil za pokus o vydírání. Odmítnutí prezidentovy role na summitu NATO v Ankaře, které musel zastavit až Ústavní soud. A teď otevřené řeči o tom, že Pavel by měl na Hradě skončit. Jenže jedna věc chybí: kdo tam má být místo něj. A právě v tom je celý Macinkův manévr tak průhledný.
Bourat umí, stavět ne
Politická fikce má svá pravidla. Když chcete sesadit krále, musíte mít připraveného nástupce, jinak jste jen žhář, ne stratég. Macinka toto pravidlo buď nezná, nebo ho vědomě ignoruje. V dostupných veřejných vyjádřeních nenajdete ani náznak kandidáta, koaliční dohody nebo byť jen pracovní skupiny, která by řešila prezidentské volby 2028. Žádný plán B. Žádné jméno. Jen systematická demolice.
A ta demolice má svou chronologii. V lednu Macinka tlačil na jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí. Pavel odmítl s odkazem na pochybnosti o Turkově loajalitě k ústavnímu řádu. Macinka reagoval způsobem, který prezident popsal jako vydírání. Z protokolárního sporu se stal osobní střet. A z osobního střetu se do léta stal ústavní.
Ankara jako laboratoř moci
Červnový boj o summit NATO odhalil, jak daleko je Macinka ochoten zajít. Vláda 22. června jednomyslně rozhodla, že Pavel v delegaci do Ankary nebude. Premiér Babiš to hájil s kamennou tváří, a přitom sám přiznal, že tentýž kabinet jen dva týdny předtím schválil Pavla do čela delegace na Valné shromáždění OSN.
Zastavme se u toho. Stejný kabinet, stejný prezident, stejný článek 63 Ústavy o zastupování státu navenek. U OSN dohoda, u NATO demonstrativní vyloučení. Tohle není spor o kompetence. Tohle je cílená operace.
Pavel podal kompetenční žalobu. Ústavní soud 24. června nařídil předběžné opatření: vláda musí prezidentovi účast umožnit a nesmí mu bránit. Vláda Pavla do delegace zařadila, ale trvala na tom, že v čele stojí Babiš. Macinka pak veřejně upřesnil, že prezidentovi přísluší „druhá řada“. Symbolika byla důležitější než výsledek. A výsledek? Pavel se v Ankaře zúčastnil neformální večeře i formálního jednání. Vláda prohrála první kolo u soudu a druhou půlku sporu prohrála v praxi.
Laciný trik bez pointy
Řečnická otázka se nabízí sama: k čemu je politikovi nepřítel, kterého neumí porazit? Macinka Pavla rámuje jako „zástupce opozice“, odmítá jeho automatické vedení delegací, zpochybňuje jeho legitimitu v zahraniční politice. Ale prezidentský mandát trvá do roku 2028. Zkrátit ho nelze bez ústavních procedur, které nikdo nenavrhl. A volby vyhraje jen ten, kdo postaví kandidáta.
Podle nás je Macinkova strategie čitelná až trapně: průběžně ohlodávat Pavlovu autoritu, aby do roku 2028 přišel k volbám oslabený. Jenže bez vlastního kandidáta je to jako kopat základy domu, který nemáte v plánu postavit. Energie se spotřebuje, díra zůstane.
Navíc každý další veřejný střet poškozuje něco, co by mělo být i pro Macinku důležitější než vnitropolitické body, a sice českou pozici u spojenců. Ankara ukázala, že o české účasti na summitu NATO rozhodoval soud, ne vláda. Příští summit bude v Albánii. Chce tam Macinka přijet se stejným chaosem?
Co zbývá z ministra zahraničí
Ironie celého příběhu je v tom, že Macinka zastává post, který ze své podstaty vyžaduje koordinaci s Hradem. Ministr zahraničí, který vede otevřenou válku s hlavou státu, je jako chirurg, který si před operací zlomí vlastní ruce. Pavel v červencovém rozhovoru pro iDNES popsal Macinkovy lednové SMS jako „nepřiměřený politický nátlak“. Diplomatičtější formulaci si těžko představit.
Kabinet přitom dokázal, že spolupráce možná je, stačí se podívat na dohodu o OSN z 8. června. Jenže právě ten kontrast odhaluje, že u NATO nešlo o princip, nýbrž o demonstraci síly. A demonstrace síly bez strategie je jen hluk.
Macinka doufá v Pavlův konec na Hradě. Ale naděje bez plánu je v politice totéž co přiznání, že žádný plán nemáte.