Macinku už nemůže vystát ani jeho „otec“ Klaus. Nešetří kritikou, Macinka si ale vlastní chybu nikdy nepřipustí
Petr Macinka je politik, který si z každého sporu dokáže vyrobit prohru, i když drží v ruce slušné karty.
Obsah článku
Když vás veřejně pokárá člověk, který vás patnáct let formoval, vyvedl na politickou scénu a ještě loni zdravil kongres vaší strany, nejde o běžnou výměnu názorů. Jde o politickou exekuci důvěry. Václav Klaus v rozhovoru pro iDnes.cz neřekl, že Macinka zastává špatné hodnoty. Řekl něco mnohem horšího: že neumí dělat politiku. Že je neohrabaný, že nedocenil atmosféru, že vyhrotil spor tam, kde měl jednat. A právě tohle by mělo Macinku bolet víc než jakákoli opozice.
Žák, který přerostl učitele jen v hlasitosti
Označení „otec“ není novinářská nadsázka. Macinka strávil pět let v Kanceláři prezidenta republiky za Klause, dalších dvanáct let v Institutu Václava Klause a na vlastním stranickém profilu se chlubí tím, že politické zkušenosti získal právě v Klausově týmu. Klaus mu dal ideový kompas, kontakty, metodu. Jenže metodu si Macinka osvojil jen napůl. Převzal razanci, ale zapomněl na to podstatné: schopnost proměnit konflikt v dohodu. Klaus za svého prezidentství vedl spory s vládami, které mu rozhodně nebyly blízké. Na summity NATO v Rize i Chicagu ale jezdil jako samozřejmá součást delegace, aniž by kdokoli řešil, jestli ho tam premiér chce, nebo nechce. Protože to vyřešil za zavřenými dveřmi. Macinka udělal pravý opak. Vyřešil to před kamerami, s výrazem člověka, který si myslí, že teatrálnost je totéž co síla.
Výrok o „ústavním puči“ jako politická sebevražda na splátky
Jsou slova, která nelze vzít zpět, a pak jsou slova, která politik vzít zpět odmítne, přestože by měl. Macinkovo označení rozhodnutí Ústavního soudu jako „ústavní puč“ je přesně ten druhý případ. Ústavní právník Ondřej Preuss to v rozhovoru pro Radiožurnál odmítl jako nepřiměřené a nepřípustné. Kompetenční spor mezi prezidentem a vládou je standardní součást právního státu, ne převrat. Ale Macinka při sněmovních interpelacích zdvojnásobil sázku: místo omluvy znovu útočil na soud jako na „účelový“ a „aktivistický“. Tohle není odvaha. Tohle je neschopnost rozlišit, kdy je čas zatnout zuby a kdy je čas ustoupit, abyste mohli vyhrát příště. A právě sem míří Klausova kritika nejostřeji. Ne že Macinka bojuje, ale že bojuje hloupě.
Klaus taky není bez viny, ale trefil se
Buďme féroví i ke Klausovi, protože ani jeho pozice není bez trhlin. Jeho tvrzení, že Ústavní soud de facto „psal žalobu“ prezidentovi, nemá v dostupných materiálech oporu. Na webu soudu je zveřejněn samotný prezidentský návrh, který už obsahuje téměř totožně formulované požadavky na předběžné opatření. Soud vyhověl tomu, co dostal na stůl. To je rozdíl. Klaus tady střílí od boku a spoléhá na to, že jeho autorita nahradí důkaz. Jenže i s touto výhradou platí, že jádro jeho kritiky sedí. Macinka měl v ruce legitimní téma: kdo vede zahraniční politiku, jaká je role premiéra versus prezidenta, kde jsou hranice ústavních zvyklostí. Místo aby z toho vytěžil věcnou debatu, vyrobil cirkus. Prezident Pavel nakonec na summit NATO v Ankaře odjel, vláda jeho akreditaci schválila a Macinka zůstal s výrokem o puči, který mu nikdo seriózní neodpustí.
Macinkův skutečný problém: plete tvrdost s efektem
Nejsilnější Klausův vzkaz není „Macinka je špatný politik“. Je to něco subtilnějšího a zároveň devastujícího: Macinka dělá politiku způsobem, který zbytečně vyrábí porážky i tam, kde mohl jeho tábor dosáhnout lepšího výsledku. Podívejte se na výsledek celého sporu. Česko na summitu NATO zastupovaly dvě paralelní linie, dva harmonogramy, dvě komunikační osy. Žádný spojenec sice veřejně nevznesl výtku, ale obraz vnitřní nejednoty před aliančními partnery mluví sám za sebe. A kdo za ten obraz nese odpovědnost? Ministr zahraničí, který měl celou věc koordinovat. Místo toho ji eskaloval. Klaus to ví. Proto promluvil. Ne proto, že by Macinku nenáviděl, ale proto, že mu dochází trpělivost s člověkem, kterého sám vychoval a který teď dělá ostudu metodě, kterou ho učil.
Sebereflexi nelze nařídit, ale bez ní se nedá vládnout
Macinka zůstává ministrem zahraničí a místopředsedou vlády. Institucionálně mu nic nehrozí. Ale politika není jen o funkcích. Je o schopnosti přesvědčit, že víte, co děláte. A tady Macinka prohrává na celé čáře. Ztratil Klausovo veřejné krytí, ztratil kredit u právní komunity výrokem o puči a ztratil příležitost vést smysluplnou debatu o kompetencích. Všechno proto, že si nikdy nepřipustí, že udělal chybu. Ironie celé situace je prostá: kdyby Macinka uměl říct „přestřelil jsem“, stál by dnes silněji než před celým sporem. Jenže to by musel být jiný politik. A možná právě to je důvod, proč ho Klaus už nemůže vystát.