Macinkův projev k ruské velvyslankyni byl přímý kopanec do koaliční důvěry. Okamurova SPD je mu evidentně úplně ukradená
Petr Macinka právě předvedl, že v české zahraniční politice existuje jediný skutečný hráč, a SPD to není.
Obsah článku
Ministr zahraničí 22. července přijal novou ruskou velvyslankyni Annu Ponomarjovovou a veřejně jí řekl to, co Okamurova strana půl roku zuřivě popírá: válku vede Rusko, vede ji na ukrajinském území a Moskva musí prokázat, že chce mír. Udělal to v týdnu, kdy Okamura seděl v letadle do Pekingu. Udělal to bez omluv, bez koaličního kolečka, bez jediného ústupku směrem k rétorice svého vlastního vládního partnera. A právě tím řekl víc o skutečném rozložení moci v koalici než jakýkoli programový dokument.
SPD jako koaliční kulisa
Okamurova strana si buduje identitu na jediném zahraničněpolitickém pilíři: odporu proti podpoře Ukrajiny. Novoroční projev plný řečí o „naprosto nesmyslné válce“ a „proválečné propagandě“, který Okamura zpětně hájil s tím, že by ho klidně zopakoval. Ještě 15. července, tedy pouhý týden před Macinkovou schůzkou, šéf SPD veřejně varoval, že nepředjednané kroky v ukrajinské agendě jsou „červená linie“ pro všechny tři koaliční partnery. A co se stalo? Nic. Macinka tu červenou linii překročil tak demonstrativně, jako by ani neexistovala. Pokud SPD po něčem takovém nevyvodí žádný důsledek, pak její červené linie nejsou červené. Jsou imaginární.
Tady nejde o diplomatický detail. Jde o to, jestli koaliční partner, který staví celou svou politickou existenci na protiukrajinském postoji, dokáže vynutit byť jen zdvořilostní konzultaci v tématu, které sám označuje za klíčové. Odpověď z 22. července zní: nedokáže.
Načasování, které mluví za vše
Lze namítnout, že nástupní rozhovor s novou velvyslankyní je rutinní záležitost. Formálně ano. Jenže Macinka z něj udělal veřejný politický akt okamžitým zveřejněním na Facebooku, kde explicitně přiřkl odpovědnost za válku Moskvě a požadoval „konkrétní kroky“ včetně příměří a ruských ústupků. To není diplomatická zdvořilost. To je programové prohlášení, které jde přímo proti tomu, co SPD půl roku hlásá.
A pak je tu otázka kalendáře. Okamura odletěl do Číny 20. července, vrátil se 24. července. Macinkova schůzka proběhla 22. července. Působí to jako kontrolovaná komunikace, ne jako náhoda. Ministr zahraničí si vybral okno, kdy jeho nejhlasitější koaliční kritik nemohl okamžitě reagovat. Tím pádem vzkaz stál v mediálním prostoru sám, bez protiváhy, bez Okamurova obvyklého křiku o zradě.
Macinkova linka není exces, je to systém
Kdo sleduje Macinkovy kroky od ledna, vidí jasnou trajektorii. V Kyjevě mluvil o nutnosti ruských ústupků. V dubnu předvolal ruského velvyslance a znovu připomněl, že jde o „ruskou válku proti Ukrajině“. V červenci totéž zopakoval nové velvyslankyni. Tři veřejné momenty, tři identické vzkazy, tři příležitosti, kdy SPD mohla zakročit. A třikrát nezakročila.
Premiér Babiš navíc v lednu výslovně řekl, že je „hlavní tváří“ zahraniční a bezpečnostní politiky a že se s ministerstvem koordinuje. Jinými slovy: Macinka nejedná jako sólový rebel, jedná v rámci, který mu premiér veřejně vymezil. SPD může protestovat, ale protestuje proti architektuře, kterou sama pomáhala postavit podpisem koaliční smlouvy.
Právo veta, které neexistuje
Celý příběh má jednu zásadní pointu, kterou si SPD nechce přiznat. Koaliční smlouva neznamená automatické právo veta na každý diplomatický výrok. Znamená podíl na vládnutí, ne kontrolu nad každou větou ministra zahraničí. Okamura může mluvit o červených liniích, kolik chce. Ale červená linie, za jejíž překročení nikdy nepřijde trest, je pouhá dekorace.
A tady se ukazuje skutečný problém SPD v této koalici. Strana, která buduje značku na tvrdosti a nekompromisnosti, se v praxi chová jako nejpoddajnější člen trojkoalice. Hrozí, ale netrestá. Varuje, ale neodchází. Mluví o identitárních tématech, ale nechá si je přebít ministrem, který ani nepředstírá, že by bral její pozice v potaz. Pokud tohle není definice politické bezvýznamnosti v reálném vládnutí, pak ten pojem ztratil smysl.
Macinka si může dovolit ignorovat SPD z jednoho prostého důvodu: ví, že odejít se neodváží. A dokud to bude pravda, jeho kopance do koaliční důvěry budou pokračovat.