Migrace jako vděčné téma pro Okamuru i Babiše. Není žádné překvapení, že se premiér hned chytl španělské katastrofy, zavírat Schengen je ale předčasné

Andrej Babiš neprodává řešení migrační krize v Ceutě. Prodává pocit, že řešení má, a to je v české politice skoro totéž.

Zdroj fotografie: Vláda ČR

Stačilo pár hodin od chvíle, kdy se na sociálních sítích rozlétly záběry tisíců lidí brodících se do španělské enklávy, a český premiér už měl hotový verdikt: zavřít Schengen vůči Španělsku. Žádná analýza, žádný návrh postupu v evropských institucích, žádné rozlišení mezi tím, co se v Ceutě skutečně stalo, a tím, co se z toho dá vytěžit doma. Jen slogan. Ostrý, sdílitelný, dokonale přizpůsobený publiku, o které Babiš soutěží s Tomiem Okamurou. A právě v tom je jádro problému: hlasitost reakce je nesrovnatelně větší než její použitelnost.

Co se v Ceutě opravdu stalo, a co z toho Babiš vynechává

Fakta jsou drsná i bez politického přibarvení. Ve čtvrtek 30. a v pátek 31. července 2026 proniklo do Ceuty podle AP News odhadem 50 až 60 tisíc lidí. Přes 80 jich zahynulo. Místní kapacity skolabovaly během hodin. Humanitární katastrofa, o tom žádná debata.

Jenže příčiny jsou složitější než „Sánchez otevřel dveře“. V Maroku se virálně šířil mylný výklad španělského programu regularizace, programu, který byl podle španělského ministerstva inkluze určen výhradně lidem žijícím ve Španělsku před 31. prosincem 2025 a schopným prokázat minimálně pět měsíců souvislého pobytu. Nikoli nově příchozím. Online fámy ale vytvořily dojem, že stačí přijít a zůstat. K tomu se přidal specifický soudní výklad omezující okamžité návraty lidí, kteří do Ceuty připluli po moři. Výsledkem byla lavina, kterou nespustila žádná „pozvánka“, ale kombinace dezinformací, zoufalství a právní mezery.

Babiš tuhle složitost nepotřebuje. Potřebuje záběr a heslo.

Schengen není vypínač na zdi

Požadavek „zavřít Schengen vůči Španělsku“ zní rozhodně. Problém je, že nic takového jako jednoduchý vypínač neexistuje. Schengenský hraniční kodex umožňuje členským státům dočasně obnovit kontroly na vnitřních hranicích, ale za přesně definovaných podmínek: musí jít o vážnou hrozbu pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost, opatření musí být proporcionální, časově omezené a řádně notifikované Evropské komisi.

Česko samo nemůže „vyloučit Španělsko“ ze Schengenu. Může zavést kontroly na vlastních hranicích, jenže s kým? S Německem? S Rakouskem? Kvůli Ceutě?

A pak je tu detail, který Babišův narativ zcela ignoruje: Ceuta už dnes není volnou branou do schengenského prostoru v běžném smyslu. Při odjezdu z Ceuty do pevninského Španělska a dál do Evropy se provádějí dokladové kontroly. Evropská komise to potvrdila v odpovědi na parlamentní otázku; Ceuta a Melilla mají zvláštní režim. Kdo tam vstoupí, ještě zdaleka není v Barceloně.

Španělsko navíc tvrdilo, že situaci s Marokem začalo obracet během 24 hodin. Mnoho migrantů odešlo zpět nebo bylo vráceno. To neznamená, že je všechno v pořádku. Znamená to, že realita je procedurální, ne sloganová.

Proč migrace v Česku funguje jako perpetuum mobile

Česká republika není Španělsko, není Itálie, není Řecko. Zpráva ministerstva vnitra o vnitřní bezpečnosti za rok 2025 konstatuje, že migrační tlak z blízkovýchodní trasy nedosáhl parametrů bezpečnostní hrozby pro ČR. Identifikovány byly jednotky osob s rizikovým profilem a ty se na českém území už nenacházely.

Přesto je migrace v české politice trvale nejspolehlivější mobilizační nástroj. Důvod je prostý: silné vizuály, jednoduchý konflikt „hranice versus chaos“, vysoký emoční výnos, a nulová nutnost nést bezprostřední správní odpovědnost za řešení v místě. Okamura na tomhle poli hospodaří roky. Babiš to ví a soutěží o stejné publikum. Ceuta je pro oba ideální kulisa.

AP přitom popisuje, že události v Ceutě okamžitě převzali pravicoví a krajně pravicoví politici po celé Evropě, od Meloniové po skandinávské jestřáby. Česko v tomhle není výjimka. Je součástí vzorce. Rozdíl je v tom, že Praha je od Ceuty tisíce kilometrů a její debata je zákonitě symboličtější než ta madridská.

Nástroje existují, jen nejsou tak fotogenické

Ironie celé situace spočívá v tom, že Česko samo podepsalo tvrdý společný dopis 22 členských států žádající razantní evropskou reakci. Babiš tedy není mimo evropský proud v tvrdosti postoje, je mimo v míře sloganizace. Reálné nástroje, které EU má k dispozici, jsou méně teatrální, ale funkčnější:

• Rychlé návraty a důsledná registrace na vnějších hranicích.
• Dočasné vnitřní kontroly při splnění podmínek kodexu; řada států je už dnes používá.
• Koordinační tlak na spolupráci s Marokem.
• Pravidla nového azylově-migračního rámce, která vstoupila v platnost 12. června 2026 a zpřísnila screening i návratové procedury.

Nic z toho se nevejde do instagramového příspěvku. Všechno z toho je ale použitelnější než heslo o vypnutí Schengenu.

Hlasitost není řešení

Když premiér přeskočí od konkrétní tragédie rovnou k maximálnímu heslu, aniž by nabídl jediný krok v rámci existujících evropských procedur, je to podle nás průhledný manévr. Motiv prokázat nelze, ale výsledek ano. Česko dostává další kolo debaty, ve které se řeší pocit ohrožení místo reálných nástrojů a ve které vyhrává ten, kdo křičí hlasitěji.

Osmdesát mrtvých v Ceutě si zaslouží víc než domácí politickou fikci o vypínači, který neexistuje.