Ministr Klempíř ztratil u kulturních institucí jakýkoli respekt. Své stížnosti adresují rovnou Babišovi, Klempíř stejně nic nezmění
Ministr kultury Oto Klempíř právě dokázal, že participace je pro jeho resort jen slovo do tiskové zprávy, ne závazek vůči lidem, kteří kulturu dělají.
Obsah článku
Když šedesát kulturních a profesních organizací přeskočí vlastního ministra a píše rovnou premiérovi, není to gesto zoufalství. Je to diagnóza. Klempíř měl po nástupu do funkce na stole hotový, vládou schválený strategický dokument, Státní kulturní politiku 2026–2030+, kterou kabinet přijal 8. října 2025 po měsících práce stovek odborníků, institucí a profesních sdružení. Místo aby ji rozvedl do implementačního plánu, jak bylo uloženo, nechal ji přepsat. A přepis svěřil tiskové mluvčí ministerstva, bývalé mluvčí SPD. Pokud tohle není politická fikce, pak ten pojem nemá smysl.
Vládou schváleno, ministrem zahozeno
Původní kulturní politika nebyla něčí diplomová práce odložená do šuplíku. Měla tři priority, deset strategických cílů a dvacet šest specifických cílů. Stavěla kulturu jako součást demokracie, kritického myšlení, vzdělávání, regionálního rozvoje a práce s publikem. Obsahovala dokonce explicitní cíl právně ukotvit využívání umělé inteligence v kultuře, téma, které dnes řeší každý vyspělý stát. Vláda ji schválila a uložila ministerstvu předložit implementační plán do 29. června 2026.
Klempíř místo toho přišel s úplně novým materiálem, který tu starou politiku nemá doplnit, ale zrušit. Slovo „implementace“ nahradil slovem „náhrada“. A to je zásadní rozdíl, ne terminologický, ale mocenský. Implementační plán by znamenal pokračovat v tom, co odborníci vybudovali. Nový dokument znamená začít od nuly, tentokrát podle not aktuálního programového prohlášení vlády.
Čtyři dny na připomínky k miliardám
Průhlednost celého manévru podtrhuje způsob, jakým ministerstvo nový materiál projednávalo. Velká část odborné veřejnosti se o jeho existenci dozvěděla pozdě. Na připomínky dostala čtyři pracovní dny. Čtyři dny na dokument, který má přesměrovat argumentaci kolem rozpočtové kapitoly kultury za 17,6 miliardy korun ročně.
Pro kontext: z té částky jde 8,57 miliardy na příspěvkové organizace ministerstva, přes miliardu na živé umění, téměř 900 milionů na památky a muzea, skoro dvě miliardy na audiovizi. Nová verze podle iROZHLASu posouvá priority ke kreativním průmyslům, cestovnímu ruchu a konkurenceschopnosti, a pro rok 2027 rovnou žádá navýšení vybraných priorit o 3,42 miliardy. Kam ty peníze potečou a odkud se vezmou, o tom se mělo debatovat. Jenže čtyři dny nejsou debata. Jsou to kulisy debaty.
Mluvčí jako autorka strategie státu
Zvláštní kapitolou celého příběhu je Barbora Šťastná. Podle dostupných informací nový dokument vznikl z jejího pera. Šťastná je tisková mluvčí ministerstva kultury, a předtím dlouholetá mluvčí SPD Tomia Okamury, později mluvčí Přísahy, nakonec přešla k Motoristům. Komunikační profesionálka, bezpochyby. Ale strategický dokument státní kulturní politiky není tisková zpráva. Původní verze vznikala v týmu ministerstva, Národního informačního a poradenského střediska, Institutu umění a desítek dalších odborných subjektů. Nahradit celou tu strukturu jednou osobou z komunikačního oddělení není úspora, je to deklarace, že obsah nikoho nezajímá.
A právě tady se láme důvěra. Ministr, který nechá přepsat odborný dokument bez odborníků, si sám vyrábí situaci, ve které ho sektor přestane brát jako partnera. Proč by mu taky psal? Klempíř sám otevřeně přiznal, že nechtěl „formálně převzít materiál předchozí vlády“. To není technický argument. To je politické přiznání, že obsah dokumentu je podřízený stranické logice.
Proč dopis míří na Babiše
Řečnická otázka, proč kulturní instituce obcházejí ministra, má triviální odpověď: protože Klempíř nemá moc sám sebe zastavit, a ani nechce. Nový materiál musí projít vládou. Starý dokument musí být zrušen také vládním rozhodnutím. Jediný člověk, který může celou věc vrátit, odložit nebo vynutit širší debatu, je předseda vlády.
Sektor nemá právní veto. Nemůže podat žalobu proti strategickému dokumentu. Může ale udělat přesně to, co dělá: veřejně pojmenovat, že proces je rozbitý, a adresovat to tam, kde se o něm rozhoduje. Jestli Babiš odpoví, zatím nikdo neví. Na přelomu července a srpna 2026 nebyla veřejně známá žádná reakce premiéra ani dalších členů vlády.
Symptom, ne epizoda
Bylo by pohodlné vidět celý spor jako izolovaný úřednický zádrhel. Jenže kolem Klempířova resortu se od jeho nástupu vršily konflikty o rozpočet, o zákon o médiích veřejné služby, o granty, o vztah k festivalům. Nová kulturní politika není výstřelek, je to další díl téhož seriálu, ve kterém vláda systematicky nahrazuje odbornou práci politickým přepisem.
Co z původního dokumentu mizí, je přitom výmluvné: role knihoven jako vzdělávacích a komunitních center, vazba kultury na neformální vzdělávání, sociální oblast, regionální rozvoj. Co přibývá, je ekonomické rámování, kultura jako odvětví, ne jako veřejná služba. Pro nezřizovanou scénu, malé taneční soubory, překladatele a všechny, kdo žijí z grantových programů, je to posun, který jim pod nohama mění samotný argument, proč mají být financováni.
Klempíř si může myslet, že přepisuje dokument. Ve skutečnosti přepisuje pravidla hry, a ti, kdo podle starých pravidel hráli, mu právem přestali věřit, že je na jejich straně.