Ministři to mají s Babišem těžké. Skáče jim do řeči a úkoluje jako ve škole. Nechají si to líbit, protože chtějí moc
Česká vláda nepotřebuje opozici, aby vypadala podřízeně. Stačí jí vlastní premiér a dvě minuty řečnického času.
Obsah článku
Veřejná demonstrace nadřazenosti před kamerami celé země — to byl smysl bilanční tiskové konference 9. července, kdy Andrej Babiš uprostřed věty zastavil vlastního ministra obrany Jaromíra Zůnu. Nebyl to výbuch temperamentu ani trapný lapsus. Byl to veřejný výkon moci v čisté, neředěné podobě. Premiér nepřerušil oponenta, nepřerušil novináře. Přerušil vlastního vicepremiéra, člena vlastní koalice, muže, který formálně řídí obranu země. A ten se okamžitě stáhl s omluvným „už jsem pochopil, pane premiére“. Kdo potřebuje opozici, když má takové spojence?
Dvě minuty jako politická filosofie
Babišův model vlády se dá celý vtěsnat do jedné instrukce: dvě minuty na resort, ani vteřinu navíc. „My jsme se domluvili, že budeme každý mluvit 2 minuty, takže už jste přes čas,“ řekl Babiš Zůnovi na bilanční tiskové konferenci a pro jistotu dodal: „Točil jste video, novináři už jsou netrpěliví… takže prosím vás.“ Zůna skončil. Hned po něm nastoupil Petr Macinka a preventivně oznámil, že to zvládne za „1 minutu 59 vteřin“. Kdo se podřizuje ještě dřív, než je okřiknut, ten už nepotřebuje být okřikován. Stačí mu vědomí, že by mohl být.
Tohle není anekdota z tiskovky. Tohle je choreografie podřízenosti předvedená před kamerami celé zemi. Ministr obrany, vicepremiér za SPD, šéf silového resortu v době, kdy se Česko přibližuje dvouprocentnímu cíli NATO, dostane od premiéra stopky jako student na semináři. A reaguje přesně jako student na semináři.
Úkolování začalo dávno před pódiem
Kdo si myslí, že šlo o jednorázový výstřelek nervózního premiéra, nesledoval červnovou tiskovku. Už 15. června Babiš veřejně oznámil, že ministři mají do konce měsíce „za úkol“ předložit veřejnosti, jak plní programové prohlášení. Ne „požádal jsem kolegy“. Ne „dohodli jsme se“. Za úkol. Jako ředitel školy, který zadává čtvrtletní práci. A 9. července přišla kontrola splnění: celodenní individuální schůzky v Kramářově vile, kde se ministři podle iROZHLAS „střídali na koberečku“, a odpolední tiskovka s přiděleným časem jako na konferenci doktorandů.
Babiš sám přitom prezentoval čísla: z 978 položek programového prohlášení je dokončeno 195, tedy necelých dvacet procent, zbytek „v procesu“. Jinými slovy, bilanční den měl ukázat pracovitou vládu v pohybu. Místo toho ukázal premiéra, který své ministry nejen řídí, ale veřejně disciplinuje. A ministry, kteří to přijímají s úsměvem a poděkováním.
Stará písnička, nové publikum
Nic z toho by nemělo překvapovat nikoho, kdo si pamatuje Babišovu rétoriku z roku 2017. Tehdy v rozhovoru pro iROZHLAS otevřeně mluvil o státu jako o „rodinné firmě„, o potřebě ministry „srovnat“ a o tom, že z porad mají padat „termíny, jména, úkoly“. Devět let poté se tahle vize realizuje v přímém přenosu. Premiér neurčuje jen politický směr, ale i délku projevu, tempo vystoupení a tón, jakým jeho ministři smějí komunikovat s veřejností.
Formálně je to v pořádku. Předseda vlády organizuje činnost kabinetu, řídí jeho schůze a vystupuje jeho jménem. Jenže mezi řízením a veřejnou demonstrací nadřazenosti je propast. Když premiér ministra obrany zastaví kvůli třiceti vteřinám navíc před novináři, neřídí vládu. Předvádí, kdo ji vlastní.
Loajalita jako měna, moc jako odměna
Proč to ministři snášejí? Protože alternativa neexistuje. Zůna je vicepremiér za SPD, Macinka za Motoristy. Jejich politický vliv, resortní rozpočty, přístup k exekutivní moci stojí a padají s Babišovou většinovou koalicí. Otevřený střet s premiérem na tiskovce by byl politická sebevražda. Tichá adaptace je racionální strategie přežití.
Macinka to na tiskovce řekl sám, i když to tak nemyslel: spory si prý vyříkávají „spíše za zavřenými dveřmi“. Přeloženo z koaličního jazyka: na veřejnosti se podřizujeme, v soukromí možná protestujeme, ale výsledek je stejný. Premiér rozhodne. A případ programu PURL, kde Zůna podle ČT24 sám přiznal, že o realizovaném přesunu peněz na zbraně pro Ukrajinu nevěděl v detailu, ukazuje, kam centralizace vede. Ministr obrany, který nezná kroky vlastního resortu, protože klíčová rozhodnutí tečou jinudy, není partner v kabinetu. Je vykonavatel.
Firma, ne kabinet
Podle nás je červencová scéna z Kramářovy vily důležitější, než se na první pohled zdá. Nejde o Babišovu nezdvořilost ani o Zůnovu slabost. Jde o veřejné potvrzení modelu, ve kterém vláda nefunguje jako kolektivní orgán s resortní autonomií, ale jako korporátní porada s jedním šéfem a řadou podřízených, kteří referují o splněných úkolech. Ministři to vědí. Přijímají to. A budou to přijímat, dokud jim funkce stojí za cenu dvou minut řečnického času a občasného okřiknutí před kamerami.
Volič si z toho může vzít jednoduché poučení: tahle vláda má jednoho premiéra a patnáct zaměstnanců. Kdo hledá partnery, musí hledat jinde.