Motoristní voliči mají Macinky plné zuby. Chtěli suverénní stranu, dostali ministra, který je jako slon v porcelánu
Petr Macinka v krizi ukázal, že neumí být ani předseda, ani ministr. Jen advokát vlastní ikony.
Obsah článku
Protestní značka se pozná podle toho, jak se chová, když jí hoří pod nohama. Motoristé sobě se rok a půl prodávali jako tvrdá, suverénní síla, která nebude ohýbat hřbet před Bruselem, před Green Dealem, před nikým. Jejich voliči kupovali přesně tohle: stranu, která mluví rovně a stojí si za svým. A pak přišel okamžik, kdy měl předseda Macinka ukázat, že ta tvrdost není jen póza pro kampaň, a namísto toho předvedl komunikační katastrofu, která by neprošla ani tiskovému mluvčímu okresního úřadu.
Pokora, která žádná nebyla
Krizová komunikace je lakmusový papírek politické zralosti. Macinka v něm propadl na celé čáře. Když se novináři ptali na Turkovu nehodu, místopředseda vlády a ministr zahraničí odpověděl otázkou: „A hoří něco?“ Pak označil Turkovo vyjádření za „mimořádný akt pokory“ a odmítl cokoliv dovysvětlovat. To není sebevědomí. To je politická fikce odehrávající se v reálném čase před kamerami. Člověk, který sedí ve vládě díky koaliční smlouvě se 108 hlasy, se chová, jako by skládal účty výhradně sám sobě. Místo aby situaci uklidnil, přehazoval odpovědnost na média, útočil na novináře a z osobní kauzy jednoho poslance vyrobil vládní problém. Řekněme si to přímo: tohle nebyl akt pokory, tohle byl laciný trik, který nefunguje ani na ty, kdo Motoristům fandí.
Značka, která se prozradila
Jádro problému neleží v Turkově nehodě. Nehody se stávají. Jádro leží v tom, co nehoda odhalila o fungování celé strany. Motoristé si na prvním kongresu zvolili Turka čestným prezidentem, učinili z něj symbol celého projektu a teď zjišťují, že symbol nelze odložit, ani když škodí. Macinka Turka chrání ne proto, že by věřil jeho verzi, ale proto, že Turkův pád by byl existenční zásah do příběhu Motoristů. Podle Václava Dolejšího další předáci strany mimo záznam přiznávají, že to Turek „podělal“. Na záznam ale nikdo z nich neřekne ani slovo. To je přesně ta zbabělost, kterou motoristní voliči nesnášeli u starých stran.
A tady je ta ironie, která bolí: strana, jež se prodávala jako antiteze systémové politiky, se chová přesně jako systémová strana. Kryje vlastní lidi, bagatelizuje selhání, útočí na posly špatných zpráv. Suverenita, odpor ke Green Dealu, obrana koruny, to všechno zní krásně v programu. Jenže voliči nekupovali jen body programu. Kupovali postoj. A ten postoj měl být: my jsme jiní, my se neschováváme. Macinka ukázal, že se schovávají úplně stejně jako všichni ostatní, jen hlasitěji.
Babiš to vidí, Macinka ne
Srovnání s Babišem je pro Macinku zdrcující. Premiér od Turka opakovaně dává ruce pryč. Už na jaře veřejně označoval Turkovy výroky za nepřijatelné, připomínal, že Turek není členem vlády, a ministrem životního prostředí nakonec udělal Igora Červeného, ne Turka. Babiš chápe, že koaliční partner se musí držet na uzdě. Macinka chápe jen to, že musí chránit svou hvězdu. Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy je rozdíl mezi pragmatickým řízením moci a emocionální loajalitou, která nemá ve vládní politice co dělat. Kdo z nich působí jako zkušený státník a kdo jako předseda fanklubku? Odpověď je trapně jednoznačná.
Voliči na hraně odchodu
Nejhorší na celé situaci je, že Macinka si tohle nemůže dovolit. Ne teď. STEM v březnu letošního roku popsal elektorát Motoristů jako jeden z nejméně ukotvených, mimořádně citlivý na aktuální dění, složený převážně z mužů a mladších voličů, kteří se rozhodují podle momentálního dojmu. Median v červnu naměřil straně pět procent. Pět. To je hranice přežití, ne pozice síly. A do téhle křehké situace přijde předseda strany a řekne „hoří něco?“ Ano, Petře, hoří. Hoří důvěra lidí, kteří vám dali hlas, protože věřili, že budete jiní.
Otázka nezní, jestli se kvůli Turkovi rozpadne vláda. Koaliční matematika drží a Turek už byl z operativy ministerstva fakticky izolován. Otázka zní, jestli protestní voliči odpustí straně, která se po vstupu do moci chová přesně tak, jak se chovat neměla. Vnitrostranická korekce je nepravděpodobná, Macinkovi kongres potvrdil mandát na další dva roky. Zbývá jediný korektiv: volby. A právě tam se ukáže, kolik z těch pěti procent bylo skutečnou podporou a kolik jen půjčenou nadějí, kterou Macinka právě rozhazuje oběma rukama.
Motoristé vstoupili do vlády s příslibem, že moc nezmění je, ale oni změní moc. Zatím to vypadá přesně naopak.