Na důchody jde ročně přes 700 miliard a vláda chce další přídavky? Kde na to chce vzít, už ale neříká, sama to totiž neví
Česká důchodová politika se řídí pravidlem, které by žádný podnikatel nepřežil: nejdřív slíbíš výdaje, a teprve potom (možná) začneš hledat, z čeho je zaplatíš.
Obsah článku
Vláda Andreje Babiše dokáže s chirurgickou přesností popsat, co všechno chce seniorům přidat. Štědřejší valorizace navázaná na polovinu růstu reálných mezd. Věkové příplatky pro osmdesátníky. Vyšší motivace pracovat i po přiznání důchodu. Zastropování důchodového věku na pětašedesáti. Každý jednotlivý slib je jasný, srozumitelný, voličsky atraktivní. Jenže na otázku „a z čeho to zaplatíte?“ odpovídá programové prohlášení mlhavou mantrou o úsporách na provozu státu, lepším výběru daní a potírání šedé ekonomiky. To není plán. To je přání.
Sedm set miliard a pár drobných
Státní rozpočet na rok 2026 počítá v kapitole ministerstva práce s 722,24 miliardami korun na dávky důchodového pojištění. Z celkových výdajů téže kapitoly (necelý bilion) tvoří penze přes 72 %. Důchody jsou rozpočtový kolos, vedle něhož ostatní sociální výdaje vypadají jako kapesné. A právě proto je každá parametrická změna, byť zdánlivě drobná, miliardová operace. Přidejte k valorizaci půl procentního bodu navíc a rázem hledáte další desítky miliard. Jenže právě tuhle aritmetiku vláda ve svých veřejných materiálech důsledně obchází.
Za první pololetí roku 2026 vykázalo ministerstvo financí schodek důchodového systému 3,32 miliardy korun: příjmy 375,39 miliardy, výdaje včetně správy 378,71 miliardy. Není to katastrofa. Ale není to ani přebytek, ze kterého by se daly financovat další sliby.
Slib na výdajové straně, mlha na příjmové
Problém není v tom, že vláda chce důchodcům přidat. Problém je v průhledném manévru: výdajová strana je vykreslená do posledního detailu, příjmová zůstává na úrovni politické fikce.
Podívejme se, co Babišova vláda konkrétně slibuje od ledna 2027:
- Návrat valorizačního vzorce k inflaci plus polovina růstu reálných mezd
- Věkové valorizace pro seniory od 80 let
- Zastropování důchodového věku na 65 letech (místo postupného růstu k 67)
- Navýšení důchodu o 1,5 % vyměřovacího základu za každý odpracovaný rok po přiznání penze
- Zachování slevy na sociálním pojištění pro pracující důchodce
A čím to chce zaplatit? „Úsporami, efektivnější správou daní, potíráním šedé ekonomiky a podporou hospodářského růstu.“ Žádná čísla. Žádný harmonogram. Žádné přiřazení konkrétního příjmu ke konkrétnímu výdaji. Jako byste si v bance žádali o hypotéku s tím, že „nějak to vydělám“.
Co víc, vláda zároveň zastavila růst vyměřovacího základu pro OSVČ, který byl součástí předchozí reformy a měl do systému přivést vyšší budoucí příjmy. Takže jednou rukou přidává výdaje a druhou škrtá příjmy. Tomu se říká rozpočtová akrobacie bez záchranné sítě.
Legislativní skluz jako symptom
Časová osa prozrazuje víc než tisková prohlášení. Vládní legislativní plán počítal s předložením důchodové novely v dubnu 2026. Jenže ještě 9. července ministr práce na tiskové konferenci k plnění programového prohlášení mluvil o tom, že „první část důchodové reformy půjde na vládu během prázdnin“. Schválení přišlo až 20. července.
Tříměsíční skluz u zákona, který má nabýt účinnosti za pět měsíců? To není drobné zpoždění. To je signál, že ani uvnitř vlády nepanuje shoda na tom, jak sliby reálně provést. A pokud vláda nedokáže dodržet vlastní harmonogram u legislativy, kterou sama označuje za prioritu, jak věrohodně může tvrdit, že zvládne najít desítky miliard na její financování?
Předchozí reforma vlády Petra Fialy, ať už o ní soudíme cokoli, alespoň pracovala s konkrétními parametry: postupný růst důchodového věku, zpomalení růstu nově přiznávaných penzí od roku 2026, přísnější podmínky předčasných důchodů. Evropská komise v červnu 2026 tyto kroky uznala jako reakci na dlouhodobá doporučení, a zároveň upozornila, že fiskální rizika přetrvávají. Babišova vláda teď míří k rozvolnění části těchto opatření, aniž by nabídla náhradu.
Žádný kolaps, ale strukturální časovaná bomba
Krátkodobě důchodový systém nekolabuje. Schodek 3,32 miliardy za půl roku, 9,22 miliardy za celý rok 2025, to jsou čísla, která stát zvládne pokrýt z jiných rozpočtových zdrojů. Laciný trik by byl tvrdit, že se penze zítra přestanou vyplácet.
Jenže dlouhodobá čísla vyprávějí jiný příběh. Podle systémové zprávy ministerstva práce jsou u nových vstupů do systému budoucí závazky zhruba o 25 % vyšší než odvody. Bez změn by pro rovnováhu musela sazba pojistného činit 35 % místo dnešních 28. Po roce 2030 začne prudce růst poměr seniorů k lidem v produktivním věku. A co dělá vláda? Slibuje štědřejší penze a stropuje důchodový věk.
Řečnická otázka se nabízí sama: kdo za to zaplatí? Podle dostupných analýz existují jen čtyři páky: vyšší odvody, více peněz z jiných daní, pozdější odchod do důchodu, nebo slabší růst budoucích nároků. Současní důchodci jsou chráněni valorizací. Tlak se proto nevyhnutelně přesouvá na dnešní čtyřicátníky a padesátníky, kteří mají větší jistotu, že státní důchod dostanou, než jistotu, že si za něj koupí totéž co dnešní penzisté.
Politika přesného slibu a neurčitého účtu
Podle nás je jádro problému prosté: česká politika zvládá s milimetrovou přesností popsat, komu a kolik přidá, ale systematicky odmítá se stejnou přesností říct, odkud peníze přitečou. Není to specialita jedné vlády, dělaly to vlády předchozí, dělá to vláda současná. Ale právě Babišův kabinet povýšil tento rozpor na úroveň programového prohlášení, kde na jedné stránce stojí pět konkrétních důchodových slibů a na druhé tři obecné fráze o úsporách.
Dá se namítnout, že ekonomický růst skutečně může přinést vyšší příjmy. Může. Ale stavět důchodovou politiku pro stárnoucí zemi na předpokladu, že ekonomika poroste dost rychle na to, aby zaplatila všechny sliby, to není strategie. To je sázka. A sázíme s penězi lidí, kteří v důchodu už nebudou mít čas prohrát a zkusit to znovu.