Nahradí ODS ve vládě SPD? Pokud Okamura bouchne do stolu a odejde, všechno se může změnit
Česká koaliční politika právě předvádí svou nejoblíbenější disciplínu: veřejný spor, po kterém se nakonec nic nestane.
Obsah článku
Babišova vláda není na pokraji pádu, ale na pokraji pravdy o sobě samé. Celý spor o zapojení Česka do programu PURL totiž neodhaluje nic, co by pozorný divák netušil od prvního dne téhle koalice. Tři strany s odlišnými voliči, odlišnými hodnotami a odlišným pohledem na svět se dohodly, že budou vládnout společně, a teď zjišťují, že společné vládnutí občas vyžaduje společný postoj. Překvapení? Sotva. Babiš sám v lednu přiznal, že koalice je slepenec tří různých světů. Jenže slepenec drží, dokud se nikdo nezeptá na jedinou věc: kam vlastně jdeme?
Macinkův tah a Okamurova rána do stolu
Ministr zahraničí Macinka udělal to, co se v české politice dělá zřídka: jednal. Přesměroval peníze z existující ukrajinské rozpočtové kapitoly do programu PURL, a to bez předchozího souhlasu koaliční rady. Motivace nebyla jen humanitární. Šlo o to, aby Česko na summitu NATO nevypadalo jako jediný spojenec, který stojí stranou, a aby se výdaj propsal do obranného účetnictví aliance. Pragmatismus čistého střihu. A právě ten pragmatismus je pro SPD nepřijatelný, protože rozbíjí narativ, na kterém Okamura staví celou svou koaliční existenci: žádné české peníze na zbraně pro Ukrajinu. Nikdy. Za žádných okolností.
Jenže programové prohlášení vlády přímé financování zbraní ani výslovně nezakazuje, ani výslovně nenařizuje. Macinka se pohyboval v šedé zóně, kde se restriktivní výklad SPD střetává s bezpečnostním výkladem ministerstva zahraničí. Okamura na síti X podle ČT24 avizoval, že chce věc řešit na koaliční radě. To je řeč vyjednávání, ne řeč odchodu.
Politická fikce jménem ODS ve vládě
A teď k té lákavé představě, že by ODS nahradila SPD u vládního stolu. Početně? Představitelné. Politicky? Dnes čistá politická fikce. ODS v březnu představila stínovou vládu pod heslem „Připraveni převzít odpovědnost“. To není jazyk budoucího koaličního partnera, to je jazyk strany, která čeká na vlastní příležitost. Kupka Babišovu vládu systematicky rozebírá jako neúspěšnou, i když současně připouští, že ODS je ochotna podpořit „dobré věci“.
Přeloženo z politické češtiny: ODS nechce do Babišovy vlády. Chce, aby Babišova vláda potřebovala ODS. To je zásadní rozdíl. Selektivní podpora pro konkrétní hlasování o obraně nebo Ukrajině je něco úplně jiného než koaliční smlouva, společné tiskové konference a sdílená odpovědnost za rozpočet. Kupka to ví. Babiš to ví. A upřímně řečeno, ví to i Okamura, což je důvod, proč si může dovolit bouchat do stolu s vědomím, že ho nikdo za dveřmi nečeká s náhradou.
Babišova dvojí hra
Nejzajímavější postavou celého příběhu není Okamura ani Kupka. Je to Babiš. Premiér, který v Paříži řekl, že muniční iniciativa může pokračovat, pokud ji budou financovat jiné státy, a jehož ministr vzápětí přesměroval české peníze přesně tam, odkud je premiér veřejně stáhl.
Je to průhledný manévr, nebo promyšlená dělba rolí? Babiš může doma říkat, že o ničem nevěděl, a venku ukazovat, že Česko přispívá. Macinka bere odpovědnost na sebe a mluví o „symbolické částce“. SPD se bouří, ale ne natolik, aby odešlo. Všichni hrají svou roli a nikdo neztrácí tvář. Problém nastane ve chvíli, kdy se z jednorázové výjimky stane precedent. Pokud příští summit NATO přinese další požadavek a Macinka znovu sáhne do ukrajinské kapitoly bez koaliční rady, Okamurova hrozba odchodem přestane být vyjednávací taktikou a stane se otázkou politického přežití.
Co je skutečně ve hře
Skutečná otázka zní: nechá si Babiš zahraniční politiku diktovat Okamurou? Program „Ukrajina 2030″ počítá s miliardou korun ročně na aktivity spojené s Ukrajinou. Macinka sahal do existujícího rámce, ne do nově vytvořené kapitoly. Pokud ani tohle není přijatelné pro koaličního partnera, pak SPD ve skutečnosti nevadí konkrétní částka. Vadí mu jakýkoli krok, který narušuje jeho protiukrajinský narativ.
A tady je jádro věci. ODS ve svých programových tezích mluví o podpoře Ukrajiny jako o bezpečnostní investici, o zadržování Ruska silou, o tom, že vojenská pomoc není charita. SPD mluví o penězích českých daňových poplatníků, které nemají odcházet na cizí zbraně. Tyto dva postoje nejsou kompromisem propojitelné. Jsou vzájemně se vylučující. Babiš si zatím vybírá oba najednou, a právě to je jeho nejriskantnější krok.
Koalice nespadne kvůli jedné platbě do programu PURL. Spadne ve chvíli, kdy Babiš bude muset přestat předstírat, že lze být současně spojencem NATO i zajatcem Okamurova veta.