Naše Česko je kopie Babiše za mlada, jen pod jinou značkou. Pokud chce Kuba uspět, musí nabídnout víc
Martin Kuba prodává českým voličům sen, který už jednou koupili. Tentokrát jen v čistším balení.
Obsah článku
Když jihočeský hejtman na začátku roku 2026 představil hnutí Naše Česko, znělo to jako ozvěna z roku 2013. Méně hádek, více výsledků. Žádná ideologie, jen schopní lidé. Silný lídr, který „řeší“, zatímco ostatní „žvaní“. Babišovo ANO vyrostlo přesně na tomto receptu a vyrostlo do rozměrů, které českou politiku dodnes definují. Kuba teď zkouší totéž, jen s hejtmanským razítkem místo holdingového impéria. Problém není v tom, že kopíruje. Problém je, že zatím nepřidal jediný pádný důvod, proč by voliči měli sáhnout po replice, když originál stále stojí v regálu.
Tři vrstvy jednoho starého triku
Podobnost mezi Naším Českem a raným ANO není náhodná shoda. Je strukturální.
Prvně jazyk. Oficiální web hnutí říká, že „není o tom, jestli jste víc konzervativní, nebo liberální“, a stanovy výslovně mluví o překročení dělení na pravici a levici. Srovnejte s archivním heslem ANO z roku 2013: „Nejsme politici. Makáme.“ Jiná slova, totožná logika: politika jako technická správa, ne střet hodnot.
Za druhé kult výsledku. Kuba staví celou značku na jihočeském skóre: 47 procent hlasů, 34 z 55 krajských mandátů. Je to působivé číslo. Jenže i Babiš začínal s Agrofertem jako důkazem, že „umí řídit“. Důkaz z jednoho prostředí se vydává za univerzální recept. Funguje to v kampani. V celostátní politice se pak láme o první rozpočtový spor.
A za třetí personalizace. Naše Česko je de facto Kubova vizitka s doprovodem senátorů a starostů. Žádná silná stranická identita, žádný ideový proud, jen lídr a jeho tým. Přesně tak vypadalo ANO, než narostlo do mašiny s krajskými buňkami a miliardovým rozpočtem.
Formálně se Kuba samozřejmě liší. Nepřichází jako byznysový outsider, ale jako dvacetiletý insider ODS, který po 22 letech řekl, že „by tam už nebyl rád“. V dokumentech má explicitní prozápadní kotvy: EU a NATO jako pilíře. To rané ANO nemělo. Jenže prozápadní deklarace ve stanovách ještě není hodnotová identita. Je to pojistka proti nařčení z populismu, ne program.
Čísla, která zatím nelžou, ale ani nepomáhají
Průzkumy ukazují přesně to, co by člověk od kopie čekal: zájem bez oddanosti.
STEM v březnu 2026 naměřil Našemu Česku 3,7 procenta a popsal, odkud voliči přicházejí, hlavně z někdejšího elektorátu SPOLU. V červnu NMS posunula číslo na 3,9 procenta, ale zároveň přidala diagnózu, která by měla Kubovi vzít spánek: „velmi malé až neexistující“ voličské jádro. Potenciál 7,6 procenta existuje. Pevná základna ne.
To je zásadní rozdíl oproti ranému ANO, které dokázalo během měsíců přetavit protestní energii do masové loajality. Kuba zatím generuje zvědavost. Zvědavost ale v říjnových volbách nevytáhne lidi k urnám.
Veřejné průzkumy navíc ukazují jen celostátní podporu; krajská čísla mimo jižní Čechy nejsou k dispozici. Personální mapa naznačuje ambice v Karlovarském kraji, kde za Naše Česko kandiduje do Senátu Vladimír Keblúšek, v Pardubickém kraji přes spolupráci s Martinem Netolickým, v Hradci Králové díky Janu Holáskovi a ve Středočeském kraji po přestupu Kateřiny Daczické z ODS. Ale ambice a výsledky jsou dvě různé věci.
Senátní klub jako lakmusový papírek
Kuba potřebuje pět senátorů, aby mohl založit senátorský klub. To je podle jednacího řádu Senátu minimum. Dnes má dva: Zbyňka Sýkoru a Tomáše Fialu. Holásek obhajuje s podporou Našeho Česka, Keblúšek kandiduje nově. I kdyby oba uspěli, chybí pátý. A šestý pro pojistku.
Matematika je tedy velmi ambiciózní. Ale právě tady se ukáže, jestli Naše Česko dokáže být víc než mediální start. Senátní klub by znamenal parlamentní viditelnost, přístup k legislativnímu procesu a především důkaz, že projekt funguje i mimo jižní Čechy. Bez něj zůstane Kuba hejtmanem s celostátní aspirací a bez celostátního pásu přenosu.
Česká tradice rychlých vzletů a tichých pádů
Naše Česko není první pokus prodat voličům antipolitiku v novém kabátě. Věci veřejné v roce 2010 získaly 10,88 procenta a 24 sněmovních mandátů. Úsvit Tomia Okamury v roce 2013 dosáhl na 6,88 procenta a 14 mandátů. Obě značky dokázaly rychle prorazit. Žádná z nich nepřežila druhý volební cyklus v původní podobě.
Společný jmenovatel? Závislost na lídrovi a absence pevnější identity po prvním boomu. Přesně tam, kde dnes stojí Naše Česko.
Kuba má oproti Vítu Bártovi i Okamurovi jednu výhodu: reálnou regionální moc a exekutivní bilanci. Má ale i jednu nevýhodu navíc: soupeří s originálem, který stále drží vedení v průzkumech. ANO nikam nezmizelo. A voliči, kteří chtějí manažera nad stranami, už jednoho mají.
Co by Kuba musel udělat jinak
Pokud chce Naše Česko přežít podzim 2026 jako víc než PR export z jednoho úspěšného kraje, potřebuje tři věci. Za prvé tvrdší hodnotové ukotvení v tématech, která štěpí: daně, sociální výdaje, kulturní spory. „Hlavně ať to funguje“ není odpověď na otázku, komu se přidá v koalici. Za druhé síť rozpoznatelných osobností mimo jih, které nejsou jen přestupové akvizice z ODS. A za třetí (a to je nejtěžší) pevné voličské jádro, ne jen průzkumový potenciál.
Bez téhle trojice zůstane Naše Česko projektem „Kuba plus několik přestupů“. Politická fikce, která se tváří jako nová síla, ale ve skutečnosti recykluje nejstarší český politický sen: přijde schopný člověk, nebude se hádat a všechno vyřeší. Ten sen se v Česku prodává spolehlivě. Ale druhý originál se vždycky prodává hůř než první.