Nastane vládní zemětřesení? Macinkovy výstřelky mohou způsobit odchod SPD z vlády
Koaliční disciplína v Česku právě přestala být samozřejmost. Jeden ministr, jedno oznámení, a celá vládní většina visí na vlásku.
Obsah článku
Petr Macinka si zvykl jednat dřív, než se zeptá. Tentokrát oznámil české zapojení do natovského programu PURL ještě před odletem na summit v Ankaře, aniž to podle SPD prošlo koaliční radou. Výsledek? Tomio Okamura mluví o porušení programového prohlášení, poslanec Jaroslav Foldyna veřejně zpochybňuje, jestli je SPD vůbec ještě součástí koalice, a páteční jednání koaličních partnerů se rázem mění z rutiny v krizový štáb. Nejde přitom o astronomickou sumu. Jde o něco mnohem cennějšího: o precedent, kdo v téhle vládě vlastně rozhoduje.
Ministr, který střílí od boku
Každá koalice má svá pravidla a každá koalice má někoho, kdo je testuje. Macinka se do téhle role pasoval s elegancí, jakou si člověk spojí spíš s politickým kaskadérem než s šéfem diplomacie. Koaliční smlouva výslovně slibuje „nepřekvapování partnerů“ a řadí zahraniční a bezpečnostní politiku mezi zásadní materiály, které vyžadují předchozí koaliční shodu. Macinka udělal pravý opak. Veřejně oznámil přesměrování části rozpočtu ministerstva zahraničí do mechanismu, skrze který spojenci financují americké dodávky zbraní Ukrajině, a SPD se o tom dozvěděla z médií.
Říkat tomu výstřelek je skoro laskavé. Je to průhledný manévr ministra, který ví, že ho premiér ex post podrží, a proto si může dovolit přeskočit koaliční mechanismus. A Babiš? Ten v Ankaře nejprve mluvil o „záležitosti pana Macinky“, jako by šlo o soukromý koníček, a vzápětí krok veřejně obhájil. Tahle choreografie nemá nic společného s náhodou. Macinka vystřelil, Babiš mu podal další náboj.
Odchod SPD: reálná hrozba, nebo laciný trik?
Položme si otázku, kterou si teď klade půlka politické scény: opravdu SPD odejde z vlády kvůli jednorázovému příspěvku na drony-interceptory? Upřímně, silněji to zatím vypadá na nátlakovou taktiku před pátečním jednáním koaliční rady. Foldynovo prohlášení, že nechce hlasovat pro koaliční zákony, dokud se věc nevyjasní, je klasický varovný výstřel. Ale formální usnesení předsednictva nebo poslaneckého klubu o odchodu z vlády? To v otevřených zdrojích k 10. červenci 2026 prostě neexistuje.
Jenže i nátlaková taktika má svou gravitaci. Koalice vznikla se 108 hlasy ve Sněmovně. Bez SPD padá pod většinu a každý rozpočet, každý daňový zákon, každé bezpečnostní hlasování se mění v ad hoc vyjednávání s kýmkoli, kdo zrovna zvedne ruku. Praktický lakmusový test je jednoduchý: sledujte, jestli SPD jen křičí do kamer, nebo skutečně začne blokovat hlasování. Dokud hlasuje, hrozba zůstává divadlem. Jakmile přestane, začíná krize.
Drony za pár korun, spor za miliardy
Ironie celého příběhu spočívá v proporcích. Český příspěvek do PURL je podle Babišových slov „jednorázová menší částka“, přesměrovaná z povinných výdajů MZV určených na pomoc Ukrajině. Macinka upřesnil, že peníze mají jít na drony-interceptory pro protivzdušnou obranu. V kontextu celého aliančního rámce, kde bylo přes PURL přislíbeno přes 6 miliard dolarů a summit v Ankaře potvrdil závazek nejméně 70 miliard eur pomoci Ukrajině, je český vstup symbolickým gestem, nikoli zlomovým krokem.
Jenže právě ta symbolika je politicky výbušná. Babišova vláda od svého vzniku deklarovala, že do vojenské pomoci Ukrajině nebude dávat české rozpočtové peníze. Muniční iniciativu zděděnou po Fialovi sice zachovala, ale bez českého financování. PURL tento narativ rozbíjí. Už nejde jen o koordinaci, ale o přímý finanční příspěvek do aliančního zbrojního mechanismu. A SPD, která svou voličskou základnu budovala na odporu k jakémukoli posílání peněz na Ukrajinu, tohle nemůže přejít mlčením. Ani kdyby chtěla.
Kdo tu vlastně vládne?
Nejpodstatnější otázka celého sporu se netýká dronů, částek ani Ukrajiny. Týká se mocenské architektury kabinetu. Může ministr zahraničí sám oznámit zapojení do aliančního programu, který mění dosavadní vládní linii, a premiér ho potom jen dodatečně pokryje? Pokud ano, koaliční smlouva je politická fikce. Kus papíru, na který se odvolává ten, komu se to zrovna hodí, a ignoruje ho ten, kdo má dost odvahy nebo dost mediální síly.
Babiš se dostal do pasti vlastní ambivalence. Distancovat se od Macinky nemůže, protože by přiznal, že jeho ministr jedná bez vědomí premiéra. Plně se s ním ztotožnit nemůže, protože by potvrdil Okamurovi, že koaliční mechanismus je k ničemu. Tak volí třetí cestu: mluví o „menší částce“, slibuje vysvětlení na koaliční radě a doufá, že se Okamura uklidní dřív, než bude muset skutečně volit mezi Macinkou a SPD.
Problém je, že tahle strategie funguje jednou, možná dvakrát. Potřetí už ji koaliční partner čte jako pohrdání. A SPD, ať si o ní myslíme cokoli, umí počítat. Ví, že bez jejích hlasů vláda nemá většinu. Ví, že rozpočet na rok 2027 se blíží. A ví, že jediná věc horší než odchod z vlády je setrvání ve vládě, kde o vás rozhodují bez vás.
Páteční koaliční rada ukáže, jestli je tahle koalice schopná fungovat jako partnerství tří stran, nebo jestli se definitivně proměnila v sólo show jednoho ministra s premiérem v roli kulisáka.