Navýšení mezd má háček. Vláda zaměstnancům přidává tak, že reálné příjmy zůstanou téměř stejné
Na pásce mělo přistát víc peněz. Jenže vládní přidání se v části veřejného sektoru rozpadá mezi tabulkami, osobkem a inflací. Kde se tedy ztratí?
Obsah článku
Vládních devět procent se může smrsknout rychle. Nejdřív kvůli datu účinnosti, pak kvůli tomu, co stát vlastně navyšuje. A ještě jedna důležitá poznámka: v tomhle případě nejde technicky o mzdy v soukromých firmách, ale o platy ve veřejném sektoru.
Devět procent letos nevypadá jako devět
Tvrdá matematika zní jasně Podle MPSV začne balík zvyšování platů vybraných státních zaměstnanců platit až od 1. dubna 2026, takže letošní efekt nevypadá jako plných 9 procent.
Redakce ten posun přepočítala jednoduše: devítiprocentní růst se letos projeví jen devět měsíců z dvanácti, tedy asi 6,75 procenta; u pěti procent jde asi o 3,75 a u dvou procent o 1,5. A tím háček teprve začíná.
Balík navíc nedává všem stejné plus. Stejné materiály MPSV mluví asi o 580 tisících zaměstnanců, ale rozdělují je do několika skupin: státní služba a základní nejnižší stupnice mají dostat 9 procent, nelékařské zdravotnické profese a část sociální oblasti 5 procent a lékaři, zubní lékaři a farmaceuti 2 procenta.
Už tady tedy platí jednoduchá věta: u části zaměstnanců je růst menší, než zní v titulku.
Nejvyšší číslo je zároveň nejméně jisté
Nejhlasitěji pak zní slogan „až o deset procent“. Když jsme v redakci prošli vládní komunikaci MPSV a následné usnesení vlády, ukázal se stejný vzorec: jistě zní hlavně vysoké procento, zatímco poslední jedno procento stojí v detailu jen jako možné navýšení mimo tarif.
Když headlineové číslo slábne už na startu, důležitější otázka zní jinak: kolik z něj je vlastně jisté.
Jistých není deset procent. Jisté jsou jen tarifní 9, 5 nebo 2 procenta, zatímco další jedno procento vláda popisuje jako možné navýšení objemu odměn nebo nenárokové složky platu, tedy části, na kterou nevzniká automatický nárok a o níž rozhoduje zaměstnavatel, jak ukazuje vládní komunikace.
Platový tarif přitom tvoří jen základní tabulkovou část platu podle třídy a praxe. A právě tady se úřední věta láme do reality výplatní pásky.
Tarif není celý plat
Celá výplata totiž není jen tarif. Podle ISPV tvořily odměny 6,8 procenta průměrného platu, příplatky 18,5 procenta a náhrady 7,3 procenta.
Odměna je mimořádná nebo výkonová složka, kterou člověk nemůže brát jako jistou součást každé výplaty, a osobní příplatek je individuální část platu navázaná na výkon či kvalitu práce. Kdo si tedy převede tarifní procento rovnou na celé přidání, ten si převádí jen kus výplatnice.
Právě proto se může stát dubnový paradox. U části organizací může zaměstnankyni vyrůst tarif, ale zároveň jí zaměstnavatel v napjatém rozpočtu stáhne odměny, takže konečné plus na pásce zůstane menší, než slibovalo oznámení.
Redakce tím netvrdí, že to nastane plošně všem; jen ukazuje mechanismus, který podle struktury platu popsané v datech ISPV věcně možný je. A ten mechanismus dostává ještě ostřejší obrys ve chvíli, kdy se podíváme na peníze.
Rozpočet může přepsat i hezké procento
Peníze totiž neleží mimo rozpočet. Ministr práce před schválením mluvil o růstu platů ve veřejné sféře o zhruba 21 miliardách korun, zatímco po jednání vlády zazněly ve vládní komunikaci konkrétní dopady do státního rozpočtu, rozpočtů samospráv a veřejného zdravotního pojištění.
To je přesně situace, v níž část institucí začne hlídat každou další korunu a hledat rezervy uvnitř vlastního rozpočtu. Jakmile jedna složka platu stojí na jistotě a druhá na možnostech, stejné procento přestává znamenat stejnou věc.
Tady vzniká nejčastější omyl. Ve veřejné debatě se tarifní procento často automaticky vydává za procento celé výplaty, jenže vládní komunikace sama rozlišuje mezi tarifem a dalšími složkami a ISPV ukazuje, že tarif není celý plat.
Redakce v tom nevidí slovní hříčku, ale hlavní důvod, proč část lidí na pásce neucítí to, co čekala.
Ještě zřetelnější kontrast nabízí učitelé. U jejich jiného, lednového navýšení vláda výslovně zdůraznila v oficiální zprávě o zvýšení platů učitelů, že školy nemusejí krátit netarifní složky platu.
Když jsme v redakci prošli dostupné tiskové zprávy k dubnovému balíku, stejnou pojistku jsme nenašli. A bez takové pojistky mají stejná procenta prostě nižší cenu.
To platí tím víc, že ani po zvýšení nezmizí všechny spodní propady. Samo MPSV uvádí, že i po navýšení zůstane 254 tarifů pod nejnižší úrovní zaručeného platu, tedy minimální hladiny odměny pro zaměstnance ve veřejných službách a správě.
Stát tedy sice přidává, ale prodává mnohem silnější dojem, než jaký část lidí opravdu dostane.
