Nebezpečné praktiky na ministerstvu zdravotnictví: Tajné sledování zaměstnance za veřejné peníze je drzost nejvyššího kalibru

Ministerstvo zdravotnictví si za veřejné peníze objednalo software na sledování vlastních lidí, a smlouvu před veřejností skrylo. Trojkombinace, která nemá omluvu.

Zdroj fotografie: Vláda ČR

Stát, který svým úřadům zákonem přikazuje zveřejňovat smlouvy, si sám objedná nástroj na šmírování zaměstnanců a zapomene ho dát do registru smluv. To není administrativní přehlédnutí. To je systémová arogance instituce, která si zvykla, že pravidla platí pro ostatní. Resort ministra Vojtěcha má přitom s monitoringem pracovních počítačů prokazatelnou historii: v roce 2019 zaplatil firmě Ryant téměř 472 tisíc korun za „služby RSA“ a v roce 2021 státní tajemník Stanislav Měšťan zaměstnancům alespoň písemně oznámil, že jim budou do počítačů koukat. Jenže co se děje v roce 2025, je o kategorii horší. Tentokrát se zdá, že oznámení nepřišlo. A smlouva se ve veřejném registru neobjevila.

Tři vrstvy jedné drzosti

Každá z nich by sama o sobě stačila na průšvih. Dohromady tvoří politický skandál, který si zaslouží mnohem víc pozornosti, než kolik mu zatím veřejnost věnuje.

První vrstva: zásah do soukromí zaměstnanců. Česká judikatura, konkrétně rozsudek Nejvyššího správního soudu, staví podmínky jasně: monitoring musí být přiměřený, musí existovat zvláštní důvod a zaměstnanec o něm musí vědět předem. Skrytý dohled tyto podmínky nesplňuje. Není to názor, je to právní standard.

Druhá vrstva: platba z veřejných prostředků. Částka uváděná v kauze dosahuje 911 tisíc korun včetně DPH. Za peníze daňových poplatníků si úřad pořídil nástroj, jehož primární funkcí je (slovy samotné dodavatelské firmy) „audit využití fondu pracovní doby a činnosti na počítačích“. To není firewall. To není antivirus. To je digitální dozorce.

Třetí vrstva: zatajení před veřejnou kontrolou. Zákon o registru smluv existuje právě proto, aby občané viděli, za co stát utrácí. Ministerstvo ho obešlo. A když se na to přišlo, přišla „dohoda o narovnání“, průhledný manévr, který má dodatečně zacelit díru. Jenže jak výslovně říká Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, není rozhodné, jak se dokument jmenuje; pokud fakticky zakrývá původní závazek, je přezkoumatelný stejně jako běžná změna smlouvy.

Bezpečnostní argument jako univerzální výmluva

Dá se čekat standardní obrana: „Chráníme citlivé informace resortu.“ Zní to rozumně. Ale je to laciný trik, který funguje jen do chvíle, než se člověk podívá na detaily.

Firma Ryant se neprofiluje jako dodavatel kybernetické bezpečnosti. Na svém webu nabízí službu RSA/eDetektiv zaměřenou na audit využití pracovní doby, sledování softwarových licencí a obecně činnosti na počítačích. Skuteční majitelé firmy, Pavel Ryant a Karel Doležal, vedou společnost, jejíž obchodní model stojí na tom, že zaměstnavatelům řekne, co jejich lidé dělají od devíti do pěti. Tvářit se, že jde o ochranu státního tajemství, je politická fikce.

A tady je klíčová otázka, kterou by měl někdo položit nahlas: pokud šlo skutečně o bezpečnost, proč ministerstvo smlouvu nezveřejnilo? Zákon o registru smluv připouští výjimky pro utajované informace. Pokud resort měl legitimní bezpečnostní důvod, mohl využít zákonnou výjimku a transparentně ji označit. Místo toho smlouvu prostě schoval. To není chování instituce, která chrání informace. To je chování instituce, která chrání sama sebe.

Kontinuita podezření, ne izolovaný incident

Nejde o jeden špatný den jednoho úředníka. Veřejná stopa ukazuje vzorec.

• 2019: Ministerstvo zdravotnictví zaplatí Ryantu 471 900 Kč za „služby RSA“, záznam je dohledatelný v portálu faktur resortu.
• 2021: Státní tajemník Měšťan písemně varuje zaměstnance, že budou monitorovány jejich služební počítače. Aspoň to udělal otevřeně.
• 2025: Kauza skrytého sledování. Bez oznámení zaměstnancům. Bez smlouvy v registru. S částkou téměř dvojnásobnou oproti roku 2019.

Trajektorie je znepokojivá. Resort se nepoučil, naopak postupně eskaloval. Z oznámeného monitoringu se stal tajný. Z dohledatelné faktury se stala schovaná smlouva. Kdo nese přímou operativní odpovědnost za rozhodnutí z jara 2025, z veřejně dostupných zdrojů zatím neplyne. Politická odpovědnost ale leží na ministrovi: je to jeho resort, jeho lidé, jeho rozpočet.

Co mohou sledovaní zaměstnanci dělat

Zaměstnanci ministerstva nejsou bezmocní, i když se tak mohou cítit. Zákoník práce v § 316 stanoví podmínky, za kterých zaměstnavatel smí kontrolovat pracovní prostředky, a skrytý monitoring bez předchozího informování mezi ně nepatří.

Praktické kroky existují: podat podnět k oblastnímu inspektorátu práce, obrátit se na Úřad pro ochranu osobních údajů, žádat po zaměstnavateli vysvětlení rozsahu a účelu monitoringu. Pokud by ÚOOÚ dospěl k závěru, že chyběl zákonný titul nebo proporcionalita, hrozí ministerstvu nápravná opatření a další reputační škoda, a sebraná data se stanou v jakémkoli pracovněprávním sporu nepoužitelná.

Stát si plete úřad s dozorcovnou

Nejnebezpečnější na celé kauze není software, částka ani jedna konkrétní smlouva. Nebezpečný je precedent. Jakmile se bezpečnostní argument stane univerzální propustkou pro skryté sledování zaměstnanců a obcházení transparentnosti, nemá žádný úřad důvod postupovat jinak. Službu RSA od Ryantu ostatně nakupovaly i další veřejné instituce. Brána je otevřená.

Stát má právo chránit své informace. Nemá právo si z toho udělat alibi pro kulturu podezření, ve které je každý úředník potenciální hrozba a každá smlouva potenciální tajemství. To už není řízení resortu. To je dozorcovna placená z našich daní.