Nečekejme, že nám zbrojení a investice do obrany zajistí ekonomický růst. I tak jsou ale důležitější než deset nových továren
Představa, že přezbrojení Evropy nastartuje ekonomiku, je jednou z nejpohodlnějších politických fikcí poslední doby.
Obsah článku
Zní to lákavě: stát nalije stovky miliard do armády, peníze protečou do továren, vzniknou pracovní místa, roztočí se kola průmyslu. Jenže tak to nefunguje. Obranný výdaj není investiční pobídka a kasárna nejsou inkubátor. Kdo dnes slibuje, že zbrojení přinese hospodářský zázrak, buď nerozumí ekonomice, nebo vědomě zaměňuje dvě zcela odlišné funkce státu. Jedna věc je ale jistá: i když nám tanky a stíhačky HDP nezvýší, bez nich nemá smysl stavět ani jednu novou továrnu. Protože tu továrnu musí být kdo ubránit.
Iluze multiplikátoru
Multiplikační efekt obranných výdajů je oblíbený argument politiků, kteří potřebují prodat voličům vyšší rozpočty na obranu. Stačí se ale podívat na to, co říkají instituce, které nemají důvod nikomu lichotit. OECD mluví o „skromném multiplikátoru“ a vysoké nejistotě odhadů. Evropská komise upozorňuje na únik poptávky do zahraničí, značná část totiž jednoduše odteče za hranice, protože země jako Česko většinu klíčových systémů nevyrábějí. A Evropská centrální banka dodává, že obrana bývá pro dlouhodobý růst méně podpůrná než jiné veřejné investice, pokud není zaměřená na produktivní výzkum a vývoj. Srovnejme to s investicemi do dopravní infrastruktury, vzdělávání nebo zdravotnictví, kde je vazba na produktivitu a lidský kapitál přímá a měřitelná. Železnice zvyšuje zaměstnanost i produktivitu do pěti let. Nový raketový systém protivzdušné obrany nic takového nedělá. Obrana je pojistka, ne rozvojový program. A pojistku si nekupujeme proto, aby nám vydělávala.
Česká mezera za 255 miliard
Kdyby Česko od roku 2014 skutečně dodržovalo dvouprocentní závazek vůči NATO, měla by dnes armáda vybavení v hodnotě o téměř 3 % HDP víc, než kolik reálně má. Centrum veřejných financí vyčísluje tuto materiální mezeru na zhruba 255 miliard korun. Není to abstraktní číslo. Ženijní vojsko pracuje se zastaralou a poruchovou technikou, pontonové mosty neunesou nově pořizované tanky. Chemickému vojsku chybějí dekontaminační prostředky i protichemické oděvy. Armáda nemá dost moderních simulátorů a výcviková infrastruktura neodpovídá potřebám. A zatímco Polsko letos dává na obranu 4,48 % HDP, Litva 4 % a Estonsko 3,38 %, Česko balancuje na hranici 2 % a podle analytiků ji v roce 2026 pravděpodobně nesplní. Část „kreativního“ započítávání dopravní infrastruktury NATO navíc neuznalo. To není dohánění. To je politická fikce plnění závazku.
Proč je obrana důležitější než nové výrobní továrny?
Řečnická otázka: k čemu je deset nových továren ve státě, který nedokáže ubránit vlastní území? Obranné výdaje nekupují ekonomický růst. Kupují něco, co žádná továrna vyrobit neumí: ochranu, odstrašení, schopnost reagovat na útok, interoperabilitu se spojenci, zásoby munice, protivzdušný deštník a odolnost kritické infrastruktury. NATO po summitu v Haagu pracuje s novým rámcem, 5 % HDP do roku 2035, z toho minimálně 3,5 % na jádro obrany a 1,5 % na související bezpečnostní investice. Debata o českých dvou procentech je tedy už dávno opožděná. Aliance se posunula do vyššího patra a Česko stojí v přízemí a diskutuje, jestli vůbec splní vstupní podmínku. Ankarská deklarace z července 2026 potvrdila, že evropské státy navýšily obranné investice o více než 139 miliard dolarů a oznámily přes 50 miliard v nových zakázkách. Tohle není jednorázová epizoda. Je to dlouhá vlna, na kterou se buď naskočí, nebo se zůstane na břehu.
Kdo za to zaplatí
Tady přichází ta nepříjemná část, kterou politici rádi přeskakují. Pokud se obranné výdaje kolem 3 % HDP stanou novým standardem, nelze je financovat dluhem. CVF je v tomto explicitní: dlouhodobě musí být kryty běžnými příjmy, tedy vyššími daněmi, škrty jinde, nebo kombinací obojího. Evropský nástroj SAFE může krátkodobě pomoct s cash-flow na společné nákupy, ale zůstává půjčkou, ne darem. A bez kompenzace se většina rozpočtových scénářů dostává nad fiskální limity. Jinými slovy: ano, občan to pocítí. Buď na daňovém výměru, nebo na kvalitě veřejných služeb. Je to nepopulární pravda, ale alternativa (stát, který si nemůže dovolit vlastní obranu) je nesrovnatelně dražší. Kdo tvrdí opak, prodává lacinou iluzi.
Obrana není průmyslová politika přestrojená za bezpečnost. Je to cena za to, že ráno můžete otevřít továrnu, odvézt děti do školy a večer se vrátit domů. Až příště někdo řekne, že zbrojení rozhýbe ekonomiku, zeptejte se ho, kolik pontonových mostů česká armáda vlastně má.