Nové průzkumy nepotěší ani vládu, ani opozici. Sdělení je ale jasné: Voliči jsou zklamaní na všech frontách
Česká politika právě prožívá vzácný okamžik symetrie: prohrávají všichni a nikdo neumí vyhrát.
Obsah článku
Půl roku po volbách se rozplynuly iluze na obou stranách barikády. Longitudinální průzkum STEM/MARK pro Seznam Zprávy, který mezi 13. květnem a 2. červnem oslovil 1 385 respondentů z voličů posledních sněmovních voleb, ukazuje něco horšího než prostý propad vlády. Ukazuje politickou třídu, která kolektivně ztrácí kontakt s lidmi, jež má zastupovat. Vláda klesá, opozice nestoupá. A voliči? Ti se stahují do znechucení, které nemá adresáta.
Vláda bez medového období, opozice bez pulsu
Povolební bonus je v české politice tradičně krátký, ale tentokrát se vypařil s rychlostí, která by měla vládní stratégy budit ze spaní. Širší měření STEM pro CNN Prima News zaznamenalo propad celkové spokojenosti s vládou z 37 % v lednu na 29 % v červnu. Podíl velmi spokojených se smrskl z 13 % na 6 %. To nejsou čísla opotřebení, to jsou čísla vystřízlivění, které přišlo ještě dřív, než vláda stihla cokoli doručit.
Jenže kdo čeká, že z toho automaticky profituje opozice, dívá se na politickou fikci. Se sněmovní opozicí je spokojeno pouhých 18 % veřejnosti, nespokojeno 46 %. Skoro polovina voličů opozičních stran hodnotí opoziční působení jako špatné. To je číslo, nad kterým by se měl zastavit každý, kdo věří v samočisticí mechanismus demokracie. Mechanismus nefunguje, pokud alternativa vypadá stejně bezradně jako to, co má nahradit.
Motoristé jako varování pro celý systém
Nejtvrdší verdikt voličů dopadl na Motoristy. Jedničku nebo dvojku jim dalo pouhých 35 % vlastních voličů, pětku rovnou 20 %. Čtěte to znovu: každý pátý člověk, který Motoristům hodil hlas, je dnes hodnotí nejhorší možnou známkou. To není pokles popularity. To je rozpad voličské smlouvy.
A důvody? Část voličů má pocit, že Motoristé nenaplňují slib „pohlídat Babiše“. Část zklamaly aféry a personální styl kolem Filipa Turka. V březnovém volebním modelu STEM se Motoristé pohybovali na 4,8 %, v červnu vystoupali na 5,3 %. Pořád v pásmu statistické nejistoty, pořád na hraně parlamentní existence. Strana, která vstoupila do vlády s ambicí být korekčním prvkem, se sama stala symbolem toho, co voliče odpuzuje: velká slova, malé výsledky.
Ironií je, že právě Motoristé měli být pojistkou proti politické rutině. Místo toho se stali jejím nejčistším produktem.
Opozice, která neumí skórovat do prázdné brány
Kdyby opozice fungovala jako normální politický organismus, měla by teď žně. Vládní přešlapy kolem rozpočtu, mediálního zákona, konfliktu s Hradem, to všechno jsou otevřené branky. Jenže opoziční lavice působí, jako by hrála s vypnutým zvukem.
Piráti dopadli v rámci opozice nejhůř: jedničku nebo dvojku jim dává jen 36 % vlastních voličů, čtyřku nebo pětku 19 %. SPOLU hodnotí opozici ze všech elektorátů relativně nejlépe, ale i tam podpora proti lednu oslabila. Jediným světlým bodem zůstává STAN, který si polepšil z 40 % na 45 % jedniček a dvojek. Jenže i 45 % u vlastních voličů je v kontextu vládní krize spíš známka přežívání než triumfu.
Problém opozice není v tom, že by neměla témata. Problém je v tom, že nemá tah na branku a nemá lídra, za kterým by se dalo jít. ANO si drží nejpevnější jádro ze všech stran: téměř tři čtvrtiny jeho voličů hodnotí výkon hnutí výborně či chvalitebně. Ale ani Babišovo hnutí nedokáže nespokojenost přetavit v nadšení. Drží pozice, nedobývá nové.
Fronty zklamání vedou přes peněženku
Řekněme si to přímo: voliče nezajímají symbolické války o Českou televizi nebo o to, kdo koho urazil na tiskovce. Zajímá je, jestli zaplatí nájem, jestli se dostanou k lékaři a kolik stojí energie. Data STEM/MARK pro Seznam ukazují pořadí priorit, které by mělo viset zarámované v každé poslanecké kanceláři: zdravotnictví, bydlení, energetika, drahota, potraviny, korupce. Průměrná důležitost prvních pěti témat přesahuje 80 %.
A pak je tu číslo, které mluví o něčem hlubším: asi 70 % lidí považuje za zásadní rozdělenou společnost a tři pětiny mají pocit, že se jí politici věnují málo. Voliči tedy nejen chtějí konkrétní výsledky, ale zároveň cítí, že samotný způsob, jakým se politika vede, je součástí problému. Polarizace není jen téma pro komentátory. Je to žitá zkušenost milionů lidí, kteří mají pocit, že se o nich mluví, ale ne s nimi.
Zvláštní kapitolou je obrana. Většina veřejnosti souhlasí s navýšením výdajů, ale uvnitř elektorátů je propast: u opozičních voličů souhlasí 81 %, u vládních jen 33 %, proti je 59 %. Vláda tedy prosazuje vyšší rozpočet na obranu proti vůli vlastních voličů. To je politicky udržitelné měsíce, ne roky.
Systémová únava, ne stranická krize
Bylo by pohodlné napsat, že jde o krizi jedné vlády nebo jedné opozice. Ale data říkají něco nepříjemnějšího. Podle CVVM důvěřovalo na jaře vládě pouhých 25 % občanů, 46 % jí nedůvěřovalo. Prezident Pavel si přitom drží 60% důvěru. Rozčarování tedy nemíří na stát jako celek, míří na stranickou politiku. Na její jazyk, na její tempo, na její neschopnost doručit čitelné výsledky v čitelném čase.
Kam odtékají zklamaní? Zatím hlavně do šedé zóny nerozhodnutých a nevoličů. Naše Česko Martina Kuby sbírá podporu napříč spektrem, nejsilněji od někdejších voličů SPOLU, ale v březnu mělo 3,7 %. To není alternativa, to je symptom. Symptom toho, že voliči hledají dveře ven z místnosti, ve které se jim nelíbí, ale žádné dveře zatím nevedou někam lepšímu.
Analytik Jan Burianec říká, že pokles vládních stran po několika měsících je standardní jev. Má pravdu. Nestandardní je, když pokles vlády neprovází růst opozice, ale plošná rezignace. To už není cyklus, to je eroze.
Česká politika léta 2026 nepotřebuje nový průzkum, aby věděla, co je špatně. Potřebuje někoho, kdo přestane mluvit o symbolech a začne řešit nájmy, čekárny a účty za elektřinu. Dokud se tak nestane, čísla budou klesat všem.