Obrana, nebo sociální jistoty? Rozpočet není bezedný, vláda si musí vybrat
V debatě se mluví o dávkách a bezpečnosti, jako by šlo o dvě stejně těžké misky vah. Jenže rozpočet ukazuje jiný poměr a také to, koho vláda kryla jako prvního.
Obsah článku
Když rozpočet zaskřípal, škrtalo se nad dvěma procenty obrany, ne u penzí. Právě v tom leží odpověď na otázku, co je pro vládu skutečná priorita. Ne v heslech o odpovědnosti, ale v jedné velmi konkrétní tabulce.
Rozpočtové váhy neleží ani zdaleka stejně
717,2 miliardy proti 140,7.
Podle Ministerstva financí míří letos 717,2 miliardy korun na důchodové pojištění, tedy na penze a související nároky, největší sociální položku státu, zatímco obrana dostává 140,7 miliardy. To není volba „tank, nebo babička“. To je střet dvou rozpočtových vah, které už na začátku neleží ani zdaleka stejně.
Obrana přitom nezmizí z debaty ani tehdy, kdyby si to někdo politicky přál. Zákon o financování obrany drží 2 procenta HDP jako zákonnou minimální podlahu pro návrh rozpočtu, ne automaticky ideální částku, a vláda po březnové tiskové konferenci po jednání kabinetu slíbila růst až na tři procenta HDP do roku 2030. Jinými slovy, obranné výdaje už nejsou pohodlně volitelná kolonka, kterou lze z debaty vyškrtnout.
Veřejná zlost ale často míří vedle. Když politici i komentátoři schovají pod slovo „dávky“ skoro všechno sociální, ztratí se v tom podstatný rozdíl mezi penzemi a užšími sociálními podporami.
V redakci jsme při čtení materiálů Ministerstva financí k návrhu rozpočtu 2026 narazili na prostý fakt, z 949,3 miliardy sociálních výdajů dělají penze 739,6 miliardy. Jestli tedy veřejná debata hledá viníka rozpočtového tlaku jen ve „dávkách“, útočí na mnohem menší terč, než si přiznává. A rozhoduje chvíle, kdy rozpočet opravdu praskl.
Když rozpočet praskl, obrana ustoupila
Tam už zmizely zkratky. V přepracovaném návrhu rozpočtu 2026, který vláda schválila 26. ledna 2026, přibylo podle Ministerstva financí 17 miliard korun na sociální mandatorní výdaje, tedy na výdaje, které stát platí ze zákona a vláda s nimi hýbe jen omezeně.
Obrana naopak přišla o 21 miliard v kapitole ministerstva a o dalších 0,8 miliardy jinde. Celkem minus 21,8 miliardy. Tady už nejde o pocit. Tady vláda seřadila priority do jednoho řádku.
Ten obraz je skoro nepříjemně čistý. V jedné verzi tabulky vedle sebe stojí plus 17 miliard a minus 21,8 miliardy, čehož si redakce všimla právě proto, že spor náhle přestal být abstraktní.
A stejně přesná je i pointa, nepadla zákonná podlaha obrany, padl růst nad ni. Původní návrh z 30. září 2025 podle Ministerstva financí počítal s výdaji nad rámec zákonných dvou procent HDP v objemu 30,7 miliardy, revidovaná verze po škrtu spadla jen k asi 2,07 až 2,1 procenta HDP. Stát tedy neřekl, že armádu vypne. Řekl něco jiného, minimum ubráníme, ambici odložíme.
Slovo dávky zakrývá desetinásobný rozdíl
Právě proto je nutné jednou provždy opravit rozpočtovou zkratku kolem „dávek“. Podle Ministerstva financí dělají sociální dávky, tedy užší skupinu podpor mnohem menší než penze, 73,1 miliardy versus 739,6 miliardy u důchodového pojištění. Rozdíl není kosmetický. Je desetinásobný.
Kdo tedy tvrdí, že vláda musela škrtat obranu kvůli „dávkám“, popisuje realitu velmi nepřesně. Přesnější věta zní takto, při prvním rozpočtovém stresu kabinet ochránil hlavně mandatorní sociální výdaje a hmotnost penzijního systému, zatímco ustoupil z obranného růstu nad zákonné minimum.
V redakci nepovažujeme ten závěr za ideologii, ale za prostý přepis čísel do češtiny. A ani tahle tabulka ještě neznamená, že každá další obranná miliarda automaticky přinese vyšší bezpečnost.
Vyšší suma sama o sobě bezpečnost nekoupí
Ani armáda totiž nefunguje jen podle velikosti rozpočtu. NKÚ popsal nedostatek moderních simulátorů a trenažérů a zároveň uvedl, že šest ze čtrnácti výcvikových zařízení armáda využívala jen z 31 až 47 procent.
Kontroloři zároveň napsali, že prověřené peníze mířily účelně, ale u části investičních záměrů chybělo vyjádření efektivnosti. V redakci tenhle detail čteme jako poctivou brzdu, vyšší suma sama výkon nezaručí.
Jenže opačná útěcha je ještě nebezpečnější. Když stát chrání mandatorní výdaje a vedle nich i kvazimandatorní výdaje, tedy položky, které sice nejsou právně úplně automatické, ale politicky se škrtají velmi těžko, začne brzy narážet na výdajové rámce, tedy na brzdu určující, kolik si stát může celkově dovolit utratit.
A právě tam přichází tvrdé varování. Národní rozpočtová rada upozornila, že bez dalších konsolidačních kroků představených nejpozději v návrhu rozpočtu na rok 2027 nepůjde vrátit veřejné finance na dlouhodobě udržitelnou dráhu.
Rok 2026 už navíc ukázal, jak ten konflikt vypadá v praxi. Při prvním větším stresu přežilo hlavně zákonné minimum dvou procent na obranu, zatímco cesta ke třem procentům ustoupila, a sociální klid dál spoléhá na obří penzijní masu.
Vláda tak dnes neslibuje dvě priority. Slibuje dvě drahé jistoty, které bez reforem nebo vyšších příjmů neumí zaplatit, a to už není strategie, ale rozpočtové popírání reality.
