Obsadí ANO i horní komoru Parlamentu? Senát byl poslední brzdou vlády, teď může i tato pojistka zmizet
Česká politika právě prochází testem, na který nebyla připravená, a většina lidí si toho ani nevšimla.
Obsah článku
Vláda Andreje Babiše drží Sněmovnu, kde jí 15. ledna 108 poslanců vyslovilo důvěru. Zbývá jediné parlamentní fórum, které stojí mimo dosah vládní většiny: Senát. V říjnu se bude volit třetina jeho křesel. A právě tady se rozhodne, jestli Česko ještě bude mít parlament se dvěma nezávislými hlasy, nebo jen s jedním hlasem a jeho ozvěnou.
Tři čísla, tři různé pravdy
Kdykoli někdo řekne, že „ANO ovládne Senát“, je fér se zeptat: které ANO? Senátorský klub ANO 2011 má dnes patnáct členů. Jenže čtyři z nich nebyli zvoleni čistě za ANO: Petr Vícha kandidoval za koalici SOCDEM a ANO, Zdeněk Matušek za ČSSD a ANO, Jana Zwyrtek Hamplová jako nezávislá a Róbert Šlachta za Přísahu. Čisté ANO tak vychází na jedenáct senátorů. I kdyby hnutí v říjnu získalo všech dvacet sedm volených obvodů, což je politická fikce, dosáhlo by na třicet osm mandátů. K většině v jednaosmdesátičlenném Senátu jich potřebuje čtyřicet jedna.
Aritmetika je neúprosná. Čistě stranická většina ANO po letošních volbách nevychází. Ale to neznamená, že se nic neděje. Právě naopak: skutečné riziko se skrývá pod povrchem čísel.
Brzda, která opravdu brzdí
Senát bývá v české debatě odbýván jako zbytečná instituce. Kdo tak mluví, buď neví, nebo nechce vědět, co horní komora reálně dělá. Podle vlastních statistik Senátu vrátil Poslanecké sněmovně 503 návrhů zákonů. Ve 295 případech poslanci nakonec přijali zákon ve znění Senátu. Dvacet pět návrhů neprošlo vůbec. To není dekorace. To je korekční mechanismus s tvrdým dopadem.
U běžných zákonů má Senát třicet dní na projednání: může je zamítnout, vrátit s pozměňovacími návrhy, nebo prostě nechat projít. Sněmovna sice dokáže senátní odpor přehlasovat, ale musí k tomu shromáždit nadpoloviční většinu všech poslanců, ne jen přítomných. To samo o sobě vytváří politický náklad. Vláda musí své kroky znovu obhajovat, zdržovat se, občas i opravovat.
A pak jsou tu pravomoci, které Sněmovna přehlasovat nemůže. Bez souhlasu Senátu neprojde ústavní zákon. Neprojde volební zákon. Prezident nejmenuje soudce Ústavního soudu. Senát se podílí na ústavní žalobě na hlavu státu. Tohle není brzda, kterou lze obejít, tohle je zámek.
Co se opravdu láme
Říjnové volby nerozhodnou o tom, jestli ANO „obsadí“ Senát. Rozhodnou o něčem subtilnějším a v jistém smyslu nebezpečnějším: jestli Senát přestane mít vůči vládě silnou protiváhu.
Klub ANO po senátních volbách 2024 vyrostl ze čtrnácti na patnáct členů, a to nejen díky volebním výsledkům, ale i díky klubovému přeskupování. Trend je jasný. Pokud ANO v říjnu získá i jen deset či dvanáct obvodů a přitáhne do klubu další nezávislé nebo koaliční senátory, vznikne blok, který sice nebude mít formální většinu, ale bude dostatečně silný na to, aby opoziční funkci Senátu paralyzoval. Stačí rozdělit protivládní hlasy, stačí několik absencí, stačí politický obchod s jedním nebo dvěma nezařazenými.
Ústava říká, že senátoři nejsou vázáni žádnými příkazy. To je krásný princip. Ale klubová disciplína je politická realita, a ta se řídí jinými pravidly než ústavní text.
Co je ve hře konkrétně
Bez silného senátního odporu by vládní agenda procházela rychleji a s menšími náklady. A ta agenda není abstraktní. Z programového prohlášení vlády vyplývá strop věku odchodu do důchodu na šedesáti pěti letech, nový valorizační vzorec důchodů, nová kategorie životního minima. V legislativním plánu na rok 2026 figuruje zákon o financování médií veřejné služby ze státního rozpočtu, novela trestního zákoníku i změny ve školském zákoně. Každý z těchto návrhů by za normálních okolností prošel senátním sítem: třicetidenní lhůtou, pozměňovacími návrhy, veřejným projednáním, které vynucuje argumentaci.
U personálních rozhodnutí je to ještě citlivější. Pokud by Senát přestal být vůči Hradu a vládě autonomní, klesla by třecí plocha u nominací ústavních soudců. A Ústavní soud je poslední instance, která chrání základní práva proti parlamentní většině.
Volič má víc síly, než si myslí
Do Senátu se volí jinak než do Sněmovny. Žádné stranické listiny, žádné kroužkování. Většinový systém v jednomandátových obvodech, dvě kola: kandidát buď získá přes padesát procent v prvním kole, nebo se utká s druhým nejsilnějším ve druhém. Každý hlas má přímý dopad na konkrétní osobu za konkrétní obvod. Senátní volby jsou citlivější na osobnost kandidáta a na lokální mobilizaci než cokoli, co český volič zná ze sněmovních voleb.
První kolo proběhne 9. a 10. října, druhé o týden později. Registrace kandidátů se uzavírají 21. srpna. Teprve potom půjde poctivě říct, kde má ANO největší šanci; zatím je jistá jen obhajoba obvodu 75 Karviná, kde končí mandát Ondřeji Feberovi.
Senát nezmizí z mapy. Ale může se stát, že přestane být místem, kde vládní moc naráží na nezávislý odpor. A v tu chvíli se z pojistky stane kulisa.