Okamura má teplé místečko ve Sněmovně a jen tak se z něj nehne. Babiš může být v klidu a dělat si, co chce
Česká parlamentní demokracie si právě prožívá jednu z nejpohodlnějších epoch pro vládnoucí většinu. A nejnebezpečnějších pro všechny ostatní.
Obsah článku
Tomio Okamura nesedí ve vedení Sněmovny proto, že by si to zasloužil talentem nebo parlamentní praxí. Sedí tam proto, že Andrej Babiš potřeboval kupní cenu za stabilitu, a Okamura byl ochoten ji inkasovat. Celý příběh současné koalice ANO, SPD a Motoristů není příběhem o programové shodě ani o ideové blízkosti. Je to příběh o mocenském obchodu, sepsaném na papíře, podepsaném všemi zúčastněnými a zabezpečeném tak důkladně, že opozice může maximálně přihlížet.
Smlouva, která říká víc než tisíc projevů
Zapomeňte na rétorika Okamuru z televizních studií. Důležitější než cokoli, co kdy řekl do kamery, je jeden konkrétní dokument: koaliční smlouva ze 3. listopadu 2025. Černé na bílém v ní stojí, že funkce předsedy Poslanecké sněmovny náleží SPD. Ne „může náležet“. Ne „bude zvážena“. Náleží. A k tomu dodatek, který podepsali všichni koaliční poslanci osobně, se závazkem podporovat vládu a hlasovat v souladu s jejími principy po celé volební období.
Tohle není koalice. Tohle je pojistná smlouva na čtyři roky. Babiš si koupil klid a Okamura si koupil pozici, o které se mu ještě před čtyřmi lety mohlo jen zdát. V roce 2021 získal při volbě místopředsedy Sněmovny žalostných 18 hlasů. V roce 2025 ho do čela komory vyneslo 107 hlasů. Co se změnilo? Ne Okamura. Změnila se architektura moci.
Sto osm hlasů, které umí všechno
Podívejme se, co ta většina dokáže. Při hlasování o důvěře vládě v lednu 2026 zvedlo ruku všech 108 koaličních poslanců. Ani jeden výpadek. Ani jedno zdržení se. Opozice naproti tomu sebrala 91 hlasů, což je číslo, se kterým nepohnete vůbec ničím.
A pak přišel březen a s ním žádosti o vydání Babiše i Okamury k trestnímu stíhání. Stejná většina, která drží vládu, odmítla oba vydat. Stejných 108 rukou, které schvalují zákony, chrání i vlastní lídry. A když opozice chtěla prosadit Víta Rakušana do vedení Sněmovny? Koalice řekla ne. Prostě proto, že může.
Tady se ukazuje, proč je slovo „pohodlí“ tak přesné. Babiš nepotřebuje vyjednávat, přesvědčovat, hledat přeběhlíky. Má hotovou většinu pro důvěru, rozpočet, běžné zákony, personální hlasování i přehlasování prezidentského veta. Pro každodenní sněmovní provoz je to tak široký manévrovací prostor, jaký si premiér může přát.
Okamura není přívěsek. Je součástka
Bylo by pohodlné Okamuru vykreslit jako Babišova poskoka, který poslušně zvedá ruku a mlčí. Jenže realita je složitější a v jistém smyslu znepokojivější. Okamura občas mluví proti vládní linii, pouští do médií vlastní návrhy, které Babiše rozčilují. Podle informací Seznam Zpráv Babiš zuřil, když Okamura bez koordinace vypustil polotovar o poplatcích. A přesto ho toleruje. Proč? Protože ví, že Okamura „mluví ke svým voličům“ a že patnáct mandátů SPD je cena, kterou stojí za to platit trochou nervů.
SPD za svou loajalitu inkasovala tři ministerstva: obranu, dopravu a zemědělství. Okamura osobně získal ústavně zakotvenou roli, v níž jeho podpis stojí pod každým přijatým zákonem vedle podpisu prezidenta a premiéra. To není symbolika. To je institucionální moc.
Hranice existují, ale jsou daleko
Babišova volnost není neomezená, to je třeba říct. Ústavní zákon vyžaduje 120 hlasů, a těch koalice nemá. Část legislativy vyžaduje souhlas Senátu, který Babiš nekontroluje. Koaliční smlouva sama obsahuje krizový mechanismus: při neshodě se sporný návrh pozastaví a nastupuje dohodovací řízení. Pokud ani to nepomůže, rozhoduje předseda vlády „tak, aby byla zachována funkčnost a stabilita vlády“. Což je elegantní způsob, jak říct, že poslední slovo má Babiš.
Pro běžného občana je ale podstatné něco jiného. Hranice Babišovy moci leží tak daleko od každodenní politiky, že v praxi téměř neexistují. Ústavní změny nepotřebuje. Senát obejde přehlasováním u většiny zákonů. A vnitrokoaliční spory řeší z pozice toho, kdo drží premiérské křeslo i konečné rozhodnutí.
Co s tím může opozice a co volič
Opozice je ve Sněmovně v pozici diváka, který může bučet, ale nemůže vstoupit na jeviště. Devadesát jedna hlasů nestačí na nic. Ne na vyslovení nedůvěry, ne na přehlasování koalice, ne na prosazení vlastních kandidátů do vedení komory. Jediná reálná šance na změnu leží mimo sněmovní sál: buď ve vnitrokoaličním rozpadu, nebo v příštích volbách.
A tady je paradox, který by měl znepokojovat každého, kdo se považuje za demokrata. Květnový průzkum NMS ukazuje ANO na 32,5 %, SPD na 8,7 % a Motoristy na 4,8 %. Pokud Motoristé propadnou pod pětiprocentní hranici, jejich hlasy zmizí a mocenský blok se může rekonfigurovat. Ale pokud protibabišovský tábor zůstane roztříštěný, žádné volby nic nezmění.
Okamura v roce 2021 stál na okraji. V roce 2025 sedí v čele Sněmovny s podpisem pod zákony. Ne proto, že by vyrostl. Proto, že Babiš postavil stroj, ve kterém má každý svou funkci, svou odměnu a svůj důvod mlčet. A ten stroj běží.