Okamura zuří a nemůže rozdýchat prezidentovo veto. Na konec srpna plánuje pomstu
Předseda Sněmovny si z Číny objednal srpnové hlasování, které má prezidentovi ukázat, kdo je v Česku pánem rozpočtu.
Obsah článku
Tomio Okamura nepotřebuje pomstu. Potřebuje volnější pravidla pro utrácení, a to ještě předtím, než se na stůl dostane rozpočet na rok 2027. Celý ten divadelní hněv, oznámený pohodlně z čínské delegace, je ve skutečnosti chladná kalkulace: koalice chce 25. srpna přehlasovat prezidentovo veto a otevřít si dveře k rozpočtovým mantinelům, které by ještě před rokem vypadaly jako fiskální fikce. Slovo „zuří“ je přitom jen kulisa. Zuřivost se hodí pro kamery, ale v pozadí běží něco mnohem důležitějšího než osobní spor dvou mužů.
Veto jako brzda, ne jako urážka
Kdo čte Okamurovu reakci jako uraženou ješitnost, čte špatný příběh. Petr Pavel zákon vrátil 22. července s dopisem, který je na prezidentský dokument nezvykle konkrétní: napadá vyvedení strategické infrastruktury mimo výdajové rámce, kritizuje možnost překročit výdaje státního rozpočtu až o deset procent bez předchozího souhlasu Sněmovny a upozorňuje na oslabení rozpočtového výboru. To není gesto „lídra opozice“, jak to rámují Babiš s Okamurou. To je ústavní pojistka v akci. Článek 50 Ústavy dává prezidentovi právo zákon vrátit; Sněmovna ho může přehlasovat 101 hlasy. Nic víc, nic míň. Jenže právě ta jednoduchost procedury svádí k tomu, aby se z ní udělala telenovela o pomstě, místo aby se mluvilo o tom, co je skutečně ve hře.
Rozpočtový bianco šek v bezpečnostním hávu
Podívejme se na to, co novela skutečně mění, protože právě tady se komentářová zkratka „veto versus pomsta“ rozpadá. Tři okruhy stojí za pozornost. Zaprvé nová infrastrukturní výjimka: výdaje na dopravní, vodní a energeticko-bezpečnostní stavby by šly mimo výdajové rámce až do roku 2036. Zadruhé prodloužení obranné výjimky nad dvě procenta HDP na celou dekádu. Zatřetí, a to je nejcitlivější bod, možnost vlády při „zhoršené bezpečnostní situaci“ navýšit výdaje o deset procent na základě návrhu Bezpečnostní rady státu.
Každý z těchto bodů zní rozumně, dokud si člověk neuvědomí rozsah. Národní rozpočtová rada varuje, že právě kombinace všech tří výjimek ruší domácí fiskální pojistky a přenechává kontrolu na evropských pravidlech, která jsou sama o sobě měkčí. Vláda tvrdí, že bez novely by musel být schodek rozpočtu 2027 o 150 až 160 miliard korun nižší. Možná. Ale to je argument pro lepší hospodaření, ne pro odstranění brzd. Bezpečnostní rétorika tu slouží jako univerzální klíč: kdo by přece hlasoval proti obraně a dálnicím?
Přesně v tom spočívá průhledný manévr. Obalíte rozvolnění pravidel do vlajky a helmy a každý, kdo namítne, vypadá jako ten, kdo nechce chránit zemi. Pavel si tohle uvědomil a svůj dopis napsal tak, aby spor přerámoval z politiky na otázku dělby moci. A tady Okamuru opravdu bolí.
Kdo hlídá hlídače
Nejzajímavější pasáž prezidentova dopisu se netýká ani deficitu, ani dálnic. Pavel napadá zásah do takzvaných parlamentních kapitol, tedy rozpočtů Sněmovny, Senátu, Ústavního soudu, NKÚ, Národní rozpočtové rady, ombudsmana a ochránce práv dětí. Novela by zrušila souhlas rozpočtového výboru s přesuny uvnitř těchto kapitol, zrušila čtvrtletní zprávy a pololetní zprávu přesunula z pléna jen do výboru. Jinými slovy: instituce, které mají kontrolovat vládu, by o kus své finanční nezávislosti přišly.
Tohle není technická novela. Tohle je přestavba kontrolních mechanismů pod rouškou fiskální modernizace. A právě proto je laciný trik nazývat Pavlovo veto „blokováním vládního mandátu“. Mandát k vládnutí neznamená mandát k odstraňování protiváh. Koalice má podle veřejných vyjádření minimálně potřebných 101 hlasů; starší sněmovní materiál jí přisuzoval 108 mandátů. Aritmeticky tedy přehlasování vypadá jako formalita. Politicky je to ale test disciplíny ve chvíli, kdy prezident spor přeformuloval z „kdo komu co blokuje“ na „kdo bude hlídat, jak se utrácí“.
Srpen jako předehra rozpočtové bitvy
Okamura oznámil datum z Číny, kam odletěl jednat o přímých leteckých linkách a turistech. Symbolika je dokonalá: předseda Sněmovny řeší z Pekingu, jak v Praze obejít prezidentskou brzdu. Schůze 25. srpna je přitom reálně zanesena v kalendáři Sněmovny, nejde o pouhou slovní pohrůžku. Koalice potřebuje zákon protlačit dřív, než se rozjedou práce na rozpočtu 2027, protože bez nových výjimek by musela škrtat, nebo hledat jinou legislativní cestu. A škrtání v roce před tím, než se začne bilancovat vládní období, je politická sebevražda.
Podle nás je právě tohle jádro celého sporu. Ne Okamurova zuřivost, ne Pavlova ambice hrát si na arbitra. Jde o to, zda Česko vstoupí do přípravy rozpočtu 2027 s volnějšími pravidly a slabší parlamentní kontrolou, nebo zda si ponechá přísnější mantinely za cenu bolestivějších škrtů. I kdyby koalice veto přehlasovala, Pavel už vyhrál něco důležitého: donutil veřejnost dívat se na novelu ne jako na nudnou fiskální technikalitu, ale jako na zásadní rozhodnutí o budoucím zadlužení.
Srpnové hlasování bude mít 101 hlasů, možná víc. Zákon nejspíš projde. Ale otázka, kterou Pavel položil, zůstane viset ve vzduchu ještě dlouho poté, co Okamura přistane z Pekingu.