Opravdu tomu Kupka věří? Jeho slova o výhře dnes působí spíš směšně než odhodlaně

Martin Kupka mluví o návratu ODS k moci jazykem, který by dával smysl u strany s třicetiprocentní podporou, ne u strany, která se propadla na dvanáct procent a sama si v interním dokumentu píše, že prohrála všechno, co prohrát šlo.

Zdroj fotografie: Tomáš Lukašík/ Creative Commons / CC-BY-SA

Existuje zvláštní druh politické odvahy, který se od sebeklamu liší jen tím, jestli nakonec vyjde. Nový předseda ODS si zvolil rétoriku budoucího vítěze v okamžiku, kdy jeho strana nemá vládní křesla, nemá čísla v průzkumech a nemá ani jistotu, že ji vlastní bývalí voliči neopustí nadobro. Permanentní kampaň, přečíslení ANO, návrat do Strakovy akademie nejpozději za čtyři roky; to všechno zní krásně na kongresu plném delegátů, kteří potřebují důvod neodejít. Ale mimo kongresový sál? Tam ta slova naráží na aritmetiku, která se nedá přeřečnit.

Jazyk vítěze bez vítězství

Kupka po říjnové porážce 2025 neudělal to, co by udělal politik smířený s realitou: nezačal mluvit o pokoře, poučení a trpělivé práci. Místo toho posunul horizont. 8. listopadu 2025 řekl Novinkám, že ODS povede „permanentní kampaň“, aby v příštích sněmovních volbách „přečíslila hnutí ANO“. V lednovém nominačním projevu před kongresem přidal, že se ODS „nejpozději za čtyři roky vrátí do Strakovky“. V květnu 2026 na CNN Prima NEWS mluvil o desítce vlastních senátních kandidátů jako o prvním kroku k návratu.

Problém není ambice. Problém je kontrast. Babišova vláda byla jmenována 15. prosince 2025. 15. ledna 2026 získala ve Sněmovně důvěru 108 hlasů. ODS sedí v opozici a její předseda mluví, jako by stačilo počkat a dveře Strakovy akademie se samy otevřou. To není odvaha. To je politická fikce přednesená s vážnou tváří.

Strana, která si sama vystavila diagnózu

Nejtvrdší protiargument ke Kupkovu optimismu nepřichází od opozičních komentátorů ani od Andreje Babiše. Přichází z vlastních řad. Kongresový dokument „Projekt ODS 2028+“, který delegáti dostali do rukou v lednu 2026, se čte jako pitevní zpráva. Strana v něm otevřeně přiznává:

• Prohru v parlamentních volbách 2025.
• Prohru v komunálních volbách 2022, evropských volbách 2024, krajských volbách 2024 i senátních volbách 2024.
• Pokles členské základny z 34 tisíc v roce 2009 na 11 tisíc v roce 2024.
• Ztrátu kompetenční image a potřebu „méně frází, více konkrétní věcné komunikace“.

Dokument výslovně varuje před relativizací porážky. A přesto jeho autor, tentýž Martin Kupka, o pár minut později na pódiu mluví o výhře. Buď ten dokument četl a ignoruje ho, nebo ho četl a vědomě volí mobilizační rétoriku, o které ví, že neodpovídá diagnóze. Obojí je průhledný manévr. V prvním případě je to nekompetence, ve druhém kalkul. Ani jedno nevzbuzuje důvěru.

Čísla, která se nedají přeřečnit

Kupkův optimismus stojí na předpokladu, že ODS dokáže během čtyř let překonat ANO. Podívejme se, odkud kam by musela jít. V říjnových volbách 2025 získala koalice SPOLU 23,36 % a 52 mandátů. ANO mělo 34,51 % a 80 mandátů. Jenže SPOLU už neexistuje jako volební projekt a ODS jde do dalších voleb sama. A sama měří v březnovém průzkumu STEM něco přes 12 %. ANO drží zhruba 34 %.

To není propast, kterou překonáte permanentní kampaní. To je propast, kterou překonáte jedině tehdy, když se druhá strana zhroutí, a na to nemáte vliv.

K tomu přibývá nový problém. Hnutí Naše Česko Martina Kuby sice zatím měří jen 3,7 %, ale podle STEM zhruba polovina jeho podpory přichází od někdejších voličů SPOLU. Kupka tedy nebojuje jen o voliče ANO. Bojuje o to, aby mu neutekli ti vlastní. A místo konkrétní nabídky jim servíruje slogany o budoucím vítězství.

Strategie, nebo sebesugesce?

Buďme féroví k jedné věci: Kupka sám nikdy neřekl, že ODS vyhrála volby 2025 nebo že je krok od vlády. Jeho rétorika je důsledně v budoucím čase. Odmítl povolební jednání s ANO jako „past“, deklaroval roli „pevné, odborné a odpovědné opozice“ a opakovaně zdůrazňuje samostatné profilování strany. To všechno dává logiku jako vnitrostranická strategie: po sérii proher potřebujete lidem říct, proč mají zůstat.

Jenže je rozdíl mezi mobilizační řečí dovnitř a veřejným vystupováním, které má oslovit voliče. Voliči neslyší kongresový kontext. Slyší předsedu strany s dvanácti procenty, jak mluví o přečíslení strany s třiceti čtyřmi procenty. A ptají se přesně to, co naznačuje celý tento text: opravdu tomu věří? Petr Fiala po stejné porážce odešel z čela strany. Kupka nastoupil s vizí comebacku. Rozdíl v gestech je obrovský, rozdíl v reálné pozici strany nulový.

Mezitím se v dopravě, kterou Kupka jako ministr čtyři roky řídil, mění kurz. Babišova vláda v lednu 2026 oznámila útlum vysokorychlostních tratí a prioritu silniční sítě. V červnu schválila zmrazení cen dálničních známek, krok politicky čitelný a voličsky snadno prodejný. Kupkův mix železničních a silničních investic, včetně PPP projektů, tiše ustupuje pragmatice krátkodobých gest. I to je součást reality, kterou Kupkova rétorika o návratu k moci elegantně přeskakuje.

Kupka může mluvit o výhře, jak dlouho chce. Ale dokud jeho strana ztrácí členy, voliče i agendu, jsou ta slova jen laciný trik, kterým si předseda kupuje čas, a delegáti klid na nervy.