Paradox Babišových skandálů: Voliče jeho excesy neodrazují, naopak je více semknou. Ostatní strany mohou závidět
Andrej Babiš je nejúspěšnějším českým politikem posledního desetiletí ne navzdory svým kauzám, ale díky tomu, jak je dokáže proměnit v palivo vlastní nenahraditelnosti.
Obsah článku
Kdo dnes čeká, že „ta další kauza“ konečně prolomí hráz a voliči ANO se rozprchnou, nerozumí hře, která se na české politické scéně odehrává. Není to hra o pravdu a lež. Je to hra o identitu, loajalitu a pocit ohrožení. A v téhle hře má Babiš náskok, který se nedá dohnat pouhým morálním pohoršením. Čapí hnízdo, Krym, nevyřešený střet zájmů, útoky na novináře; každá z těchto epizod měla být podle učebnicové logiky demokracie hřebíkem do rakve. Místo toho se z nich staly odznaky kmenové příslušnosti. A právě tady začíná paradox, který by měl znepokojovat každého, komu záleží na kvalitě české politiky.
Skandál jako důkaz pronásledování
Liberální demokracie stojí na předpokladu, že odhalený skandál politika oslabí. Voliči vyhodnotí fakta, přehodnotí důvěru, příště volí jinak. Jenže tento předpoklad funguje jen tam, kde obě strany sdílejí stejný interpretační rámec. Jakmile lídr úspěšně přepíše pravidla čtení reality, skandál přestává být selháním a stává se důkazem, že „oni“ na „nás“ útočí.
Přesně tento mechanismus popsala americká politická psycholožka Karen Stennerová ve své teorii autoritářské dynamiky. Část populace nereaguje na obsah kauzy, ale na pocit normativní hrozby, narušení řádu, hodnot, skupinové soudržnosti. Kritik pak není korektiv, nýbrž agresor. A lídr, který čelí útoku, není provinilec, ale obránce kmene.
Babiš tuto dynamiku nemusel studovat v akademických textech. Stačilo mu instinktivně pochopit, že když na tiskové konferenci označí Novinky za „nejprolhanější médium“, neříká tím svým voličům „nevěřte faktům“. Říká jim: vidíte, jak nás nenávidí. A to je sdělení, které semkne spolehlivěji než jakýkoli program.
Loajalita, kterou nelze rozbít kauzou
Podle STEM tvořili v březnu 2026 loajální voliči dvě třetiny volebního modelu ANO. Hnutí vyhrálo volby v říjnu 2025 s 34,51 % a 80 mandáty, v lednu 2026 získala Babišova vláda důvěru 108 hlasy a v povolebních průzkumech si ANO drželo dominantní pozici bez náznaků eroze. Tohle nejsou čísla protestu. Tohle je strukturální loajalita.
Co ji drží pohromadě? Ne slepota vůči kauzám, ale hierarchie priorit. Pro staršího voliče, penzistku z menšího města, člověka s pocitem materiální nejistoty je otázka „kdo mě ochrání“ důležitější než otázka „kdo si co přepsal ve smlouvě o dotaci“. Babiš nabízí odpověď na tu první otázku. Opozice většinou odpovídá jen na tu druhou. A pak se diví, že jí nikdo nenaslouchá.
Viktor Orbán v Budapešti mluví o „progresivně liberální frontě“ placené Sorosem. Robert Fico v Bratislavě vyzývá ke zrušení nedělních politických debat, protože prý „zvyšují napětí“. Babiš v Praze útočí na konkrétní redakce a současně prosazuje převod financování ČT a ČRo na státní rozpočet. Tři země, tři styly, jeden mechanismus: kritika se překládá z jazyka odpovědnosti do jazyka obrany lidu. A funguje to.
Co závidět, a co ne
Ostatní strany nemají Babišovi co závidět na Čapím hnízdě ani na verbálních útocích na novináře. Závidět mu mohou něco mnohem cennějšího: schopnost dodat svým voličům identitu. SPOLU a STAN mají oporu u vzdělanějších a mladších segmentů, ale nedokážou vybudovat srovnatelný emocionální kontrakt s voličem, který se cítí ohrožený. Morální apel bez nabídky bezpečí, srozumitelného řádu a konkrétního hmotného zájmu Babišův tábor nerozloží. Spíš ho utvrdí.
Podle nás je právě tady jádro problému české opozice. Kdo chce porazit populistického lídra, musí přestat spoléhat na to, že ho „odnese“ další investigace. Investigativní žurnalistika je nezbytná pro fungování institucí, bez ní nevzniká veřejná evidence ani mezinárodní tlak. Ale sama o sobě nestačí na přesvědčení voliče, který v kauze nečte selhání svého lídra, nýbrž útok na svůj svět. Reportéři bez hranic evidují za prvních šest měsíců Babišovy vlády třináct politických útoků na média. A přesto se nic nehne. Protože problém není v nedostatku informací, ale v tom, kdo a jak je čte.
Kdy se hradba loajality zhroutí
Existuje vůbec scénář, v němž pevné jádro ANO začne odcházet? Přímá data k tomu nemáme, ale nepřímá logika je jasná: Babišova pozice stojí na dvojroli oběti a ochránce. Dokud přesvědčivě hraje obě, je neporazitelný. Zlom nepřijde od morálního skandálu, ale od dlouhodobého selhání v roli garanta jistot, opakovaného zhoršení životní úrovně, kolapsu služeb, ztráty obrazu kompetence. A to je proces v řádu let, ne měsíců.
Česko přitom podle V-Dem zůstává liberální demokracií, na rozdíl od Maďarska klasifikovaného jako volební autokracie a Slovenska procházejícího autokratizací. Institucionální brzdy zatím drží. Ale každý převod financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet, každý útok na redakční nezávislost, každé označení kritického média za „prolhané“ tyto brzdy oslabuje o další zářez.
Paradox Babišových skandálů není v tom, že by Češi ztratili morální kompas. Je v tom, že kompetentní populista dokáže nabídnout něco, co jeho kritici dlouhodobě podceňují: pocit, že někdo stojí na vaší straně. Dokud opozice nenajde vlastní odpověď na tuto základní lidskou potřebu, může publikovat kauzy do soudného dne, a Babišovi voliči se jen víc semknou.