Paradox podpory Ukrajiny: Vláda udělala správnou věc, ale před voliči to skrývá a obviňuje Fialovu vládu
Česká vláda poslala peníze na obranu Ukrajiny přes NATO. A pak se tvářila, že se to vlastně nestalo.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politické zbabělosti, který nespočívá v nečinnosti, ale v neschopnosti přiznat vlastní správné rozhodnutí. Babišův kabinet těsně před summitem NATO v Ankaře potichu přesměroval prostředky do programu na nákup amerických zbraní pro Ukrajinu. Krok, který je v aliančním kontextu naprosto racionální, krok, za který by se slušná vláda mohla pochválit. Jenže tahle vláda ho raději zabalila do účetní mlhy, oznámila ho na letištní ploše při odjezdu a doma pokračovala v rétorice, že na zbraně pro Ukrajinu z českého rozpočtu nedává ani korunu. To není pragmatismus. To je politická schizofrenie povýšená na metodu vládnutí.
Správná věc, špatné svědomí
Zapojení do programu PURL není žádná revoluční změna české zahraniční politiky. Je to symbolický příspěvek na protivzdušnou obranu, přesměrovaný z již existující ukrajinské kapitoly rozpočtu. Podle Tomia Okamury šlo zhruba o 140 milionů korun, tedy částku, která v kontextu miliardových balíků NATO představuje kapku v moři. Jenže i kapka může být důležitá, pokud ukazuje směr. A právě proto je absurdní, že vláda tento směr odmítá pojmenovat.
Ministr zahraničí Petr Macinka krok v České televizi popsal jako „do jisté míry taktické rozhodnutí“ před summitem, díky němuž se prostředky započítají do obranných výdajů. Žádná zmínka o solidaritě s napadenou zemí, žádný hodnotový rámec. Čistá účetní gymnastika. Jako by pomoc Ukrajině byla něco, za co se člověk omlouvá, ne něco, co obhajuje.
Vláda, která se stydí za vlastní politiku
Tady se odhaluje jádro paradoxu. Babišův kabinet muniční iniciativu nezastavil, mechanismy pomoci Ukrajině v omezené podobě převzal a nyní je dokonce rozšířil o příspěvek do PURL. Současně ale doma neúnavně útočí na „fialovskou“ politiku vůči Ukrajině, jako by šlo o nějaký ideologický exces, od kterého se nová vláda distancuje. Jak můžete kritizovat předchůdce za něco, co sami děláte? A jak můžete dělat něco, za co kritizujete předchůdce?
Odpověď je prostá: můžete, pokud vaši voliči sledují jen jednu polovinu příběhu. Doma slyší, že vláda peníze na zbraně nedává. V Ankaře spojenci slyší, že Česko přispělo do fondu NATO. Dvě publika, dvě verze reality. Průhledný manévr, který funguje jen do chvíle, než se obě verze potkají na jedné obrazovce.
A potkaly se. SPD svolala krizové jednání, Okamura mluvil o nesouladu s programovým prohlášením. Jenže po schůzce s Babišem spor rychle přerámovala z hodnotového na procedurální. Nejde prý o to, že peníze odešly, ale že o tom koaliční partner nevěděl včas. Laciný trik, který oběma stranám umožňuje tvářit se, že problém byl v komunikaci, ne v podstatě věci.
Ministr obrany jako poslední, kdo se dozví o obraně
Zvláštní kapitolou celé kauzy je role ministra obrany Jaromíra Zůny. Ten podle vlastních slov v rozhovoru pro Deník N věděl o probíhající diskusi, ale o finální realizaci převodu se dozvěděl až v posledních dnech před odletem na summit. Ministr obrany, který neví o tom, že jeho země právě poslala peníze na zbraně přes NATO. Kdyby to byl scénář politického seriálu, producent by ho vrátil scenáristovi jako nepravděpodobný.
Programové prohlášení vlády přitom výslovně slibuje, že kabinet bude „otevřeně a pravidelně informovat veřejnost o všech krocích v oblasti obrany„. Neinformoval ani vlastního ministra obrany. Neinformoval koaličního partnera. Neinformoval veřejnost. Oznámení přišlo na letišti, v poslední možný moment, jako by šlo o přiznání, ne o politické rozhodnutí.
Účetnictví místo strategie
Celý příběh kolem PURL odhaluje hlubší problém. Pravidla NATO výslovně umožňují započítat příspěvky do způsobilých fondů do obranných výdajů dárcovské země. Pro vládu, která čelí tlaku na plnění aliančních závazků a zároveň nechce navyšovat rozpočet na obranu, je to lákavá zkratka. Pošlete symbolickou částku do správného fondu, v Ankaře ukážete číslo a doma řeknete, že jste nic zásadního neudělali.
Jenže spojenci umí počítat. Summit v Ankaře potvrdil závazek poskytnout Ukrajině v roce 2026 pomoc ve výši 70 miliard eur. Přes PURL bylo od jeho vzniku financováno přes 6 miliard dolarů vojenského materiálu, běžné balíky se pohybují kolem 500 milionů dolarů. Český příspěvek v řádu milionů dolarů je v tomto kontextu gesto, ne strategie. A gesto, za které se jeho autor stydí, ztrácí i tu symbolickou hodnotu, kterou mohlo mít.
Model vládnutí pro dvě obecenstva
Nejde o 140 milionů. Jde o model, v němž vláda potřebuje před spojenci působit zodpovědně a před vlastními voliči zároveň předstírat, že nic takového nedělá. Macinka mluví o „zděděném rozpočtu“ a Fialově dědictví, Babiš ukazuje na rozpočtovou díru, kterou prý zdědil. Předchozí vláda slouží jako univerzální štít: cokoliv dobrého je vynucená reakce na její chyby, cokoliv kontroverzního je její vina.
Fialova vláda přitom pomoc Ukrajině otevřeně politicky vlastnila. Můžete s ní nesouhlasit, můžete zpochybňovat její čísla o dvou procentech HDP, ale nemůžete jí upřít, že za svou politikou stála. Babišův kabinet dělá totéž v menším měřítku, ale bez páteře to přiznat. A to je horší než nedělat nic. Protože vláda, která skrývá i to, co by mohla prezentovat jako úspěch, nevysílá signál opatrnosti. Vysílá signál, že vlastním rozhodnutím nevěří.
Česko si zaslouží vládu, která buď pomáhá Ukrajině a řekne to nahlas, nebo nepomáhá a nese za to odpovědnost. Současný stav, kdy se správná věc dělá potmě a s omluvou, není ani odvaha, ani pragmatismus. Je to jen strach v obleku státníka.