Paradox strany Svobodní: Skutečnou svobodu vůbec nehájí, místo toho ještě legitimizují ruskou okupaci na Ukrajině
Strana, která má svobodu v názvu, ji systematicky upírá těm, komu ji berou tanky a rakety, a místo toho ji přiděluje reprezentantům agresora.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politické fikce, která se v Česku pěstuje pod hlavičkou libertariánství. Vypadá jako obrana individuálních práv, zní jako odpor proti státní svévoli, ale ve chvíli, kdy má pojmenovat skutečnou nesvobodu, okupaci cizího území, ztrátu suverenity, válku vedenou proti civilistům, najednou uhne. Přesně tohle předvádějí Svobodní. Ne jednou, ne náhodou, ale v konzistentní linii, která se táhne od roku 2022 až do koaličních lavic roku 2026.
Svoboda pro koho? Pro agresora
Když Libor Vondráček v únoru 2026 prohlásil, že vyloučení ruských sportovců „není správně“ a že místo něj měla přijít výzva k olympijskému příměří, neřekl nic nového. Řekl přesně to, co jeho strana říká od srpna 2022, kdy ve svém stanovisku k výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy odmítla „dětinské bojkoty vůči ruským sportovcům“. Všimněte si té choreografie: v jednom odstavci připomenout srpen 1968, v druhém odmítnout izolaci státu, který dělá totéž co Sovětský svaz. Jako byste na pietním aktu za oběti požáru rozdávali letáky proti hasičům.
Svobodní nepřehlédli válku. Převedli ji do jiné kategorie. Z agrese udělali „spor“. Z okupace „nedorozumění mezi dvěma stranami“. Ze sportovní izolace „kolektivní vinu“. Právnicko-libertariánský slovník tu funguje jako parfém na skládce, zakrývá, ale neodstraňuje.
IIHF neřešila morálku, řešila bezpečnost
Průhledný manévr Svobodných stojí na předpokladu, že Mezinárodní hokejová federace vyloučila Rusko z jakéhosi rozmaru nebo pod tlakem politické korektnosti. Realita je jiná. IIHF v lednu 2026 rozhodla o nereintegraci Ruska do sezony 2026/27 s odkazem na bezpečnostní a provozní rizika. Když v květnu disciplinární orgán toto rozhodnutí procesně zrušil, neřekl „Rusko zpět“. Vrátil věc Radě IIHF k individuálnímu posuzování podle bezpečnostních, provozních a sportovních kritérií, turnaj po turnaji, případ od případu.
Kdo z toho dělá jednoduchý příběh o nespravedlivém zákazu, zamlčuje podstatnou část reality. A kdo to dělá vědomě, neprovozuje politiku. Provozuje propagandu.
Český hokej mezitím pracuje s faktem, že zimní olympiáda 2026 proběhne bez týmové účasti Ruska a Běloruska. Žádná kulturní válka, žádný abstraktní spor o hodnoty. Prostě bezpečnostní režim mezinárodního sportu v době trvající invaze.
Hokej jako zbraň paměti, a její zneužití
Zvlášť cynický rozměr má argument, který v české debatě zaznívá opakovaně: „Ať si to vyřídí na ledě.“ Je to laciný trik s historickou emocí. Hokejové výhry nad SSSR v roce 1969 byly symbolem odporu okupované země, ne náhradou za okupaci. Nikdo tehdy neřekl „tak jsme jim to dali, můžou zůstat“. Skóre 4:3 neznamenalo, že tanky zmizí. Sport agresi připomínal, nepřekrýval ji.
Převrátit tenhle význam naruby a tvrdit, že dnešní Rusko má právo nastoupit proti Česku na mistrovství světa, protože „sport je apolitický“, znamená obrátit celou paměť roku 1969 proti jejímu smyslu. Vasil Biľak by takovou argumentaci ocenil. Domácí legitimizace cizí okupace byla přesně jeho řemeslo.
Koalice, která mlčí, souhlasí
Svobodní nejsou v tomto osamělí. Jsou součástí vládní většiny ANO–SPD–Motoristé, do které se sami veřejně přihlásili jako ke „svobodnější vládě“. A uvnitř téhle koalice podobné tóny zaznívají z více stran:
- Radovan Vích ze SPD kritizoval zákaz ruských sportovců.
- Filip Turek hájil sportovní neutralitu a tvrdil, že helma olympionika nemůže vadit.
- Andrej Babiš na tiskové konferenci po jednání vlády v dubnu 2026 dal najevo, že postoje koaličních partnerů jsou „jejich věc“.
Žádné veřejné pokárání. Žádné vymezení. Premiér, který říká „je to jejich věc“, ve skutečnosti říká: tohle je i moje věc, jen za ni nechci nést odpovědnost. Výsledkem je koalice, kde proruské narativy nejsou exces na okraji, ale tolerovaný provozní šum.
Od komunální strany k jazykové kulise Kremlu
Ještě v roce 2021 ČT24 popisovala Svobodné v Praze 22 jako partnera STAN v běžné komunální koalici. Dnes sedí ve vládní většině vedle SPD a jejich veřejný jazyk o Rusku je k nerozeznání od radikálnějších spojenců. Rozdíl je jen ve stylu: kde SPD mluví hrubě a přímočaře, Svobodní balí totéž do slov jako „férovost“, „individuální posuzování“ a „sport nemá být politický“. Účinek je stejný, oslabení morální a politické izolace státu, který vede válku.
A právě tady leží ten paradox, který není slovní hříčkou. Strana, která se odvolává na svobodu, ji v praxi chápe jako právo ruského hokejistu nastoupit na turnaj. Ne jako právo ukrajinského města nebýt bombardováno. Ne jako právo suverénního státu existovat bez cizích vojsk na svém území. Svoboda Svobodných je selektivní, procedurální a pohodlná. Je to svoboda, která nikoho nic nestojí, kromě těch, kdo ji skutečně potřebují.
Kdo dnes volí Svobodné kvůli obraně individuální svobody proti státní zvůli, měl by se zeptat, čí zvůli vlastně jeho strana hájí. Odpověď je v každém jejich vyjádření od roku 2022. Stačí číst.