Pavel se chce s Babišem usmířit, ten ale dál šlehá blesky. Je prezident naivní, nebo je to politická taktika?
Nabízet ruku člověku, který vás právě veřejně ponížil, není projev slabosti. Je to nejčistší forma demonstrace převahy.
Obsah článku
Petr Pavel si v posledních týdnech vybudoval pozici, z níž může být velkoryseji než kdokoli ve vládě. Má v kapse předběžné opatření Ústavního soudu, které vládě nařídilo zajistit mu účast na summitu NATO v Ankaře. Půl roku zkoušel domluvu, pak podal kompetenční žalobu, vyhrál první kolo a teprve potom na festivalu Pohoda v Trenčíně řekl, že věří ve zklidnění vztahů s premiérem. Kdo tohle čte jako naivitu, nerozumí tomu, jak funguje tlak z pozice síly.
Usmíření jako nejtvrdší úder
Představte si šachovou partii, ve které jeden hráč právě získal figuru a vzápětí nabídne remízu. Není to ústupek. Je to vzkaz, že si může dovolit být velkorysý, protože ví, že soupeř prohrává. Přesně takhle vypadá Pavlovo gesto po Ankaře. Prezident, který si musel účast na aliančním summitu vysoudit, teď veřejně říká, že „jeden bez druhého nemohou konat“ a že sdílené pravomoci vyžadují dialog. Zní to smířlivě. Jenže v podtextu je ocelová věta: já jsem ten, kdo dodržuje pravidla, a mám to černé na bílém.
Babišovi tím Pavel elegantně bere prostor. Pokud premiér nabídku odmítne, vypadá jako ten, kdo blokuje fungování státu. Pokud ji přijme, legitimizuje prezidentovu roli, kterou se měsíce snažil zmenšit. Obě varianty hrají Pavlovi do karet. To není politická fikce, to je studená kalkulace.
Blesky jako koaliční lepidlo
Babiš mezitím dělá přesně to, co umí nejlépe: živí konflikt, protože mu slouží. Ironické poznámky o tom, jak Pavel „stínuje naši vládu“, výroky o možné „sodě“ za neplnění obranných závazků, demonstrativně oddělené delegace v Ankaře, separátní lety, separátní kolony. Tohle není temperament. Tohle je metoda.
Premiér drží koalici pohromadě tím, že ukazuje na vnějšího nepřítele. SPD mezitím navrhuje odebrat Zelenskému Řád bílého lva, Motoristé lavírují kolem příspěvku do fondu na podporu Ukrajiny a Babiš potřebuje, aby se pozornost soustředila jinam než na vnitřní rozpory jeho vlastního tábora. Spor s prezidentem je k tomu ideální nástroj. Levný, mediálně vděčný a nevyžadující žádnou legislativní práci. Průhledný manévr? Bezpochyby. Ale funkční.
Problém je, že tato domácí taktika má zahraničněpolitickou cenu. Pavel v Trenčíně otevřeně řekl, že spojenci vnímají české lavírování. A čísla mu dávají za pravdu: k polovině dubna tvořil český podíl na vlastní muniční iniciativě pouhých 1,2 % financování, zatímco zahraniční dárci vložili přes 112 miliard korun. Vedeme projekt, ale skoro ho neplatíme. A do toho se naše dvě nejvyšší ústavní funkce přetahují o to, kdo smí sedět u stolu.
Kdo má silnější karty
Odpověď je dvojí a záleží na tom, jaký balíček karet počítáte. Právně a symbolicky je teď navrchu Pavel. Ústavní soud chránil dosavadní praxi, podle které prezidenti bývali pravidelně součástí delegací na summity NATO. Průzkumy důvěry z počátku roku mu dávají vyšší čísla než Babišovi. A hlavně: je to on, kdo po vyhraném sporu nabízí ruku, což mu v očích středového voliče přidává body za státnickost.
Jenže Babiš drží exekutivní páky. Vláda určuje mandát pro jednání, kontroluje diplomatický aparát, a i po zásahu soudu prosadila, že oficiálním lídrem delegace v Ankaře byl premiér. Bez vládního procesu se nepohne ani nominace velvyslanců. Pavel to ví, a právě proto mluví o spolupráci. Ne z lásky, ale z nutnosti. Prezident bez pracovního vztahu s premiérem naráží na limity ústavy každý den. Ale premiér bez prezidenta taky nevyšle jediného velvyslance.
Rok 2028 už klepe na dveře
A tady se dostáváme k tomu, co je na celé situaci nejzajímavější. Pavel sám řekl, že ho chování vlády a „některé snahy o ovládnutí státu a jeho institucí“ spíš mobilizují k úvahám o obhajobě mandátu. Není to náhodná poznámka. Je to strategický signál vyslaný přesně ve chvíli, kdy má v ruce soudní rozhodnutí a morální převahu.
Směrem k Babišovi je to vzkaz: konflikt ze mě nedělá oslabeného prezidenta, ale potenciálně silnějšího kandidáta. Směrem k veřejnosti je to obraz člověka, který se nenechá vytlačit, ale zároveň neeskaluje. A směrem ke spojencům je to ujištění, že v Praze existuje někdo, kdo bere alianční závazky vážně, i když vláda kolem nich kličkuje.
Babiš samozřejmě může dál šlehat blesky. Může dál ironizovat, oddělovat delegace a hrát na koaliční galerii. Krátkodobě mu to funguje. Ale každý blesk, který vypálí směrem na Hrad, osvětluje i jeho vlastní deficity: rozkolísanou koalici, nedostatečné obranné výdaje a reputační problém země, která koordinuje muniční pomoc Ukrajině, ale sama do ní téměř nepřispívá.
Pavel vsadil na to, že čas a instituce pracují pro něj. Pokud má pravdu, jeho dnešní smířlivost bude za dva roky vypadat jako ten nejchytřejší tah celého funkčního období.