Pavel si vykládá ústavu, jak chce, říká premiér, který ji vědomě porušuje
Český premiér obviňuje prezidenta z ústavní svévole. Tentýž premiér přitom opakovaně testuje hranice vlastních pravomocí.
Obsah článku
Andrej Babiš si v rozhovoru pro Deník stěžuje, že Petr Pavel „si vykládá ústavu, jak chce“. Je to věta, která by zasloužila zarámovat a pověsit do galerie politické drzosti. Ne proto, že by byla nepravdivá. Ale proto, že ji vyslovil muž, jehož vztah k ústavním pravidlům připomíná vztah řidiče k rychlostním limitům: zná je, občas je respektuje, ale jakmile ho nikdo nekontroluje, šlápne na plyn. Celý spor o to, kdo pojede na summit NATO do Ankary, není akademická debata o článcích ústavy. Je to holý boj o moc uvnitř české exekutivy, ve kterém obě strany používají ústavní jazyk jako zbraň.
Ústava jako obušek, ne jako kompas
Ústavní argumentace v českém politickém provozu dávno přestala být hledáním pravdy. Stala se nástrojem, který se vytáhne ve chvíli, kdy protivník udělá krok, jenž se vám nelíbí. Babiš tvrdí, že za zahraniční politiku odpovídá vláda, a má v tom kus pravdy. Pavel se opírá o pravomoc zastupovat stát navenek a v dopise premiérovi z 8. dubna rovnou oznámil, že hodlá jet do Ankary „v čele delegace“. Oba citují tutéž ústavu, oba z ní čtou něco jiného. Kdo má pravdu? Zatím ani jeden. Ústavní soud v procesním rozhodnutí z 24. června Pavlovi otevřel cestu na summit, ale výslovně uvedl, že meritorní rozhodnutí teprve přijde. Jinými slovy: soud řekl „jeďte“, ne „máte pravdu“. To je zásadní rozdíl, který se v politické rétorice obou stran pohodlně ztrácí.
Tři rány, jeden vzorec
Kdo chce pochopit červencovou eskalaci, musí se podívat na celou sérii střetů, ne jen na jednu cestu do Turecka. V listopadu 2025 Pavel podmínil Babišovo jmenování premiérem tím, že veřejně představí řešení svého střetu zájmů. V lednu 2026 odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem a opřel to o ochranu ústavního hodnotového řádu. A v dubnu oznámil záměr vést delegaci na summit NATO. Tři epizody, jeden vzorec: prezident si systematicky nárokuje prostor, který jeho předchůdci buď nevyužívali, nebo využívali jinak. Lze to číst jako odvážnou obranu ústavních principů. Lze to číst i jako expanzi prezidentského uvážení, před kterou varují i právníci, kteří Pavlovy jednotlivé kroky uznávají. Ústavní expert Jan Kysela podle České justice označil odmítnutí Turka za přesvědčivé, ale zároveň upozornil na riziko, že se z výjimky stane pravidlo.
Průhledný manévr premiéra
A teď k Babišovi. Když premiér říká, že Pavel „poškozuje Českou republiku“ a chová se jako „hlava opozice„, neprovádí ústavní analýzu. Provádí politickou operaci. Celá rétorika je konstruována tak, aby veřejnosti nabídla jednoduchý příběh: odpovědná vláda versus svévolný prezident. Je to laciný trik, protože ignoruje jednu podstatnou okolnost. Babiš sám opakovaně testoval ústavní mantinely. Podmínku ohledně střetu zájmů nakonec akceptoval, Turkovo nejmenování přijal bez kompetenční žaloby. Proč? Protože v obou případech kalkuloval, že otevřený ústavní konflikt by ho stál víc než ústupek. Teď ale kalkulace vyšla jinak. Summit NATO je mediálně viditelná událost, kde jde o to, kdo bude stát před kamerami vedle spojeneckých lídrů. Kdo tam stojí, ten je pro veřejnost i pro partnery venku skutečný šéf české exekutivy. A o to jde. Ne o ústavu. O obraz moci.
Soud jako pojistka, ne jako řešení
Pavel Rychetský v komentáři pro Českou justici připomněl, že zásah Ústavního soudu není žádný puč, ale standardní ústavní ventil. Má pravdu. Instituce zatím fungují. Ale fungují draze a konfliktně. Každý spor, který se přesune z jednacího stolu na soudní stolici, je důkazem, že politická komunikace mezi Hradem a Strakovou akademií selhala. A normalizace kompetenčních žalob jako běžného nástroje vládnutí je nebezpečný precedent. Ne proto, že by soudy neměly rozhodovat. Ale proto, že exekutiva, která potřebuje soudce, aby zjistila, kdo z ní smí jet na summit, vysílá do světa signál chronické dysfunkce. Část právníků, jako Marie Zámečníková, zdůrazňuje, že text ústavy prostě není jednoznačný a prezident má jednat v koordinaci s vládou, zatímco vláda mu bez relevantního důvodu nemá bránit. To zní rozumně. Problém je, že rozumnost v tomto sporu nikomu nevyhovuje.
Kdo tu vlastně porušuje ústavu
Oba a nikdo. Oba aktéři operují v šedé zóně, kterou česká ústava záměrně nebo nedopatřením nechala nedomyšlenou. Pavel tlačí hranice prezidentského úřadu směrem, který část právní obce považuje za riskantní. Babiš reaguje eskalací, která nemá s ochranou ústavního pořádku nic společného a má všechno společné s ochranou vlastní politické pozice. Rozdíl je v jednom: Pavel své kroky opírá o formální právní argumentaci a nechává je přezkoumat soudem. Babiš svou kritiku opírá o rozhovory pro média a o rétoriku, která z ústavního sporu dělá politickou fikci o dobrém premiérovi a zlém prezidentovi.
Až Ústavní soud rozhodne ve věci samé, dostaneme odpověď na otázku, kde přesně leží hranice mezi prezidentem a vládou při zastupování státu navenek. Do té doby platí jedno: kdo nejhlasitěji křičí „ústava“, ten ji obvykle nejméně ctí.