Pavlovi chybí relevantní protikandidát. Pro Česko to není dobrá zpráva — zdravá demokracie potřebuje vyrovnaný boj
Prezidentská volba bez skutečného soupeře není výhra pro nikoho, je to selhání celého politického spektra.
Obsah článku
Demokratická soutěž nežije z toho, že někdo vede, ale z toho, že ho někdo nutí být lepší. Petr Pavel dnes stojí na scéně prakticky sám, a místo aby to byl důvod k oslavě, mělo by to budit znepokojení. Protože mandát, který nevzejde z tvrdého střetu argumentů, je mandát, jemuž bude chybět kus legitimity. A protitábor, který rok a půl před volbou neumí postavit víc než přebarveného stranického náhradníka, nevypovídá o síle Pavla. Vypovídá o intelektuální prázdnotě na druhé straně.
Iluze dominance, realita vakua
Síla jednoho kandidáta je vždycky jen relativní. Pavel má podle jarního měření STEM/MARK 53 % v metrice přijatelnosti, Babiš 44 %, Havlíček 35 %, Schillerová 30 %. Jenže to nejsou čísla triumfu. To jsou čísla opuštěného hřiště. Když se 62 % potenciálních voličů spontánně nedokáže na nikoho rozpomenout, neznamená to, že Pavel vyhrál. Znamená to, že nikdo jiný ani nepřišel hrát. A právě tady začíná problém, který přesahuje jedny volby. Prezidentský úřad považují za důležitý zhruba dvě třetiny občanů, třetina by jeho roli ještě posílila. Takový úřad si zaslouží být obsazen v boji, ne v procesí.
Řečnická otázka se nabízí sama: komu vlastně prospívá, když se z přímé volby stane korunovace? Pavlovi ne. Vítěz, který nemusel přesvědčovat, nemusel hledat přesah mimo vlastní bublinu, vstupuje na Hrad s mandátem, který vypadá silně na papíře, ale v praxi mu chybí ta nejcennější složka: důkaz, že dokázal oslovit i ty, kteří s ním nesouhlasí.
Stranický kandidát je laciný trik
Skutečný deficit neleží na Hradě. Leží v neschopnosti opozičně-vládního bloku vyrobit osobnost, která by nebyla pouhým prodloužením stranické značky. Babiš na lednovém sněmu ANO sám mluvil o společném koaličním kandidátovi, klidně nepolitikovi. Uplynulo půl roku a výsledek? Ticho. Havlíček s 35 % přijatelnosti je politická fikce prezidentského formátu, Schillerová s 30 % ještě větší. Obě jména fungují uvnitř elektorátu ANO jako známé tváře, ale ve chvíli, kdy potřebujete přetáhnout hlasy z nerozhodnutého středu, narazíte na zeď odmítanosti.
Tady je jádro věci: prezidentská volba není sněmovní. Nevyhrává ji ten, kdo mobilizuje svých dvacet pět procent, ale ten, kdo přesvědčí padesát jedna. A pokud ANO a jeho spojenci skončí znovu u stranického jména, vyrobí si místo prezidentské soutěže další plebiscit pro, nebo proti Babišovi. To jsme tu už viděli. Dopadlo to 58 ku 42.
Slovenská lekce, kterou nikdo nečte
Existuje přitom historická předloha, která by měla sloužit jako varování i jako inspirace zároveň. Robert Fico šel do slovenské prezidentské volby 2014 jako dominantní premiér a jasný favorit. Zůstal ve funkci, kampaň vedl z pozice síly, průzkumy mu přály. A pak přišel Andrej Kiska, podnikatel bez stranického zázemí, a Fica porazil poměrem 59 ku 41. Proč? Protože se stal sjednocujícím bodem pro všechny, kdo nechtěli koncentraci moci v jedněch rukou.
Analogie s Českem samozřejmě kulhá. Pavel není premiér usilující o Hrad, je úřadující prezident s náskokem. Ale princip zůstává: nadstranický kandidát s nízkou odmítaností dokáže v přímé volbě překvapit i zdánlivě neporazitelného favorita. Jenže k tomu musí nejdřív existovat. A právě to je ten problém. Český protitábor dnes nemá svého Kisku. Nemá nikoho, kdo by uměl překročit stranický stín a nabídnout víc než jen negaci.
Čtvrtina voličů ANO jako tichý signál
Jedna z nejzajímavějších nuancí celé situace leží tam, kde by ji málo kdo hledal. Podle únorového měření STEM důvěřuje Pavlovi 25 % voličů ANO. A polovina voličů ANO souhlasí s tím, aby prezident hlídal, zda vláda dodržuje demokratická pravidla. To zpochybňuje pohodlnou zkratku, že Pavel je pro babišovský tábor úplně ztracený. Není. Ale aby se tato průchodnost proměnila ve skutečnou soutěž, musel by proti němu stát někdo, kdo dokáže těch 25 % přetavit v alternativu, ne v pouhý protest.
Kompetenční spor o účast prezidenta na summitu NATO, který se dostal až k Ústavnímu soudu, ukazuje, že napětí mezi Hradem a vládou je reálné a každodenní. Právě proto by měl mít volič v roce 2028 skutečnou volbu, ne jen ratifikaci stavu, který vznikl z lenosti jedné strany spektra.
Volba bez boje je promarněná příležitost
Nejde o to, jestli Pavel vyhraje. Podle všeho pravděpodobně ano. Jde o to, za jakých podmínek vyhraje. Prezidentská volba, ve které jeden kandidát nemá důvod hledat přesah, jeden tábor nemá důvod formulovat vizi a voliči nemají důvod přemýšlet, je promrhaný demokratický rituál. A promrhané rituály mají nepříjemnou vlastnost: oslabují důvěru v celý systém, i když formálně všechno proběhne podle pravidel.
Rok a půl je v politice věčnost i mžiknutí oka zároveň. Prostor pro vstup nové osobnosti existuje. Otázka zní, jestli ho někdo využije, nebo jestli se česká prezidentská volba 2028 zapíše jako ta, ve které vyhrál ten jediný, kdo se obtěžoval přijít.