Petr Pavel vládu na summitu NATO převýší. Proto ho s sebou nechtějí – jak sobecké
Česká vláda se pokusila odstřihnout od summitu NATO jediného člověka, kterého tam spojenci znají jménem. Musel zasáhnout Ústavní soud.
Obsah článku
Celá ta fraška má jednoduché vysvětlení, které nemá nic společného s ústavním právem a vším s politickou zbabělostí. Petr Pavel chce v Ankaře mluvit o penězích na obranu. O tom, že Česko seškrtalo vojenský rozpočet o 21,8 miliardy korun a nemá plán, jak se dostat k závazkům, které samo podepsalo v Haagu. A Andrej Babiš potřebuje, aby o tom nemluvil nikdo, komu budou u stolu naslouchat. Bývalý předseda Vojenského výboru NATO, muž, který v letech 2015–2018 stál na vrcholu alianční vojenské struktury a ještě loni v červnu vedl českou delegaci na haagském summitu, ten má v Ankaře sedět tiše v druhé řadě premiérovy delegace. Průhlednější manévr si lze těžko představit.
Kalendář zbabělosti
Časová osa tohoto sporu je sama o sobě obžalobou. 8. dubna Pavel poslal premiérovi dopis, v němž oznámil záměr jet na summit a výslovně zmínil, že chce řešit obranné výdaje a plnění haagských závazků. Vláda neodpověděla. 8. června prezident přišel na schůzi vlády osobně, debata se odsunula na 22. červen. A co se stalo 22. června? Vláda schválila vyslání delegace vedené premiérem. Bez prezidenta. Žádné zdůvodnění, žádná nabídka kompromisu, jen holý fakt v usnesení na webu vlády.
Teprve když Pavel téhož dne podal návrh k Ústavnímu soudu a ten 24. června vydal předběžné opatření, vláda couvla. 29. června schválila prezidentovu akreditaci, ovšem jen jako součást premiérem vedené delegace. Soud přitom výslovně připomněl, že od vstupu Česka do NATO vláda prezidentově účasti na summitech nikdy nebránila. Jedinou výjimkou byl rok 2022, kdy tehdejší prezident nejel ze zdravotních důvodů. Tohle je bezprecedentní.
Proč se vláda bojí Pavlova hlasu
Odpověď leží v rozpočtových tabulkách, ne v ústavních učebnicích. V lednu vláda přiznala škrt 21,8 miliardy korun v obranných výdajích oproti návrhu předchozího kabinetu. Ministerstvo obrany tvrdí, že 16,4 miliardy z toho je jen „posun projektů do roku 2027″, politická fikce, protože odložená modernizace neznamená, že vojáci mezitím dostanou, co potřebují.
Vláda pro rok 2026 uvádí 2,07 až 2,11 procenta HDP na obranu. Pavel při podpisu rozpočtu v březnu upozornil, že bez pochybného započtení dopravních výdajů jde jen o těsné překročení dvou procent. A hlavně: nikde neexistuje plán, jak se dostat k haagskému závazku 3,5 procenta plus 1,5 procenta na pomoc Ukrajině do roku 2035. To by znamenalo přidávat zhruba 0,17 procentního bodu ročně po devět let. Vláda nemá mapu, nemá harmonogram, nemá vůli.
Podívejme se na srovnání s aliančními sousedy podle oficiálních tabulek NATO pro rok 2025:
| Země | Podíl HDP na obranu |
|---|---|
| Polsko | 4,48 % |
| Litva | 4,00 % |
| Lotyšsko | 3,73 % |
| Estonsko | 3,38 % |
| Finsko | 2,77 % |
| Švédsko | 2,51 % |
| Česko | 2,00 % |
Česko je nad minimem. Ale to minimum je dnes laťka, pod kterou se stydí i země, které do aliance vstoupily před pár lety. Být „nad minimem“ v roce 2025 je jako chlubit se, že platíte nájem, zatímco sousedé už investují do bezpečnostních dveří.
Kdo koho vlastně chrání
Řečnická otázka: chrání vláda státní zájem, nebo svůj vlastní komfort? Pavel na summitu v Ankaře 7.–8. července nebude dekorace. Je to člověk, který zná jménem generály i ministry obrany poloviny aliance, který s nimi jednal o operačních plánech a rozpočtových závazcích. Když mluví o obranných výdajích, nemluví z pozice domácího opozičního kritika, mluví jako někdo, kdo ty závazky pomáhal formulovat.
Babiš takový kredit nemá. A to není urážka, to je fakt. Premiér může být výborný vyjednavač, může mít charisma, může mít politickou sílu doma. Ale v aliančním sále, kde se řeší schopnosti, kapacity a důvěryhodnost, záleží na tom, jestli vás protějšek bere jako partnera, nebo jako delegáta s kartičkou. Pavel nabízel kompromis: rozdělit dva vrcholné lídrovské bloky summitu mezi sebe a premiéra. Každý by vedl jeden. Česko by využilo obě karty. Vláda odmítla.
To není spor o protokol. To je spor o to, jestli si Česko samo zmenší hlas právě ve chvíli, kdy se v NATO rozhoduje o penězích a důvěryhodnosti.
Co z toho plyne pro českou bezpečnost
Důsledky nejsou abstraktní. Pomalejší modernizace armády, odklad protivzdušné a protidronové obrany, slabší schopnost plnit alianční cíle, to všechno jsou reálné dopady rozpočtového škrtání, které vláda maskuje účetními triky s přesuny do dalších let. A k tomu si přidejte reputační škodu: Česko řešilo složení delegace na summit NATO přes Ústavní soud pár dní před deadlinem notifikace. Místo aby řešilo obsah summitu, řešilo, kdo smí sedět u stolu.
Přímou reakci spojenců na český cirkus se zatím nepodařilo dohledat. Ale představte si, že jste polský nebo estonský ministr obrany, vaše země dává na obranu tři až čtyři procenta HDP, a sledujete, jak Česko s dvěma procenty vnitropoliticky bojuje o to, jestli na summit smí jet prezident, který vašemu tématu rozumí víc než kdokoli jiný v české politice. Jaký signál to vysílá?
Ústavní soud rozhodl prozatímně. Konečný verdikt o kompetenčním sporu přijde za měsíce. Ale jedno je jasné už teď: vláda, která se bojí, že ji na mezinárodním fóru převýší vlastní prezident, nemá problém s protokolem. Má problém s tím, co by ten prezident řekl nahlas.