Plánované zdvojnásobení valorizace důchodů je laciný slib, na který doplatíme všichni. Kde na to chce vláda vzít, se nikdo neptá
Přihodit důchodcům stovky navíc umí každá vláda. Říct, odkud na to vezme peníze, zatím nezvládla žádná.
Obsah článku
Celý manévr stojí na jednom čísle a jednom mlčení. Číslo: ministr práce Aleš Juchelka v létě 2026 veřejně připustil, že řádnou valorizaci pro leden 2027, odhadovanou na pouhých tři sta korun, by koalice ráda dorovnala až na šest set. Mlčení: konkrétní rozpočtový zdroj, z něhož by se těch dalších tři sta korun zaplatilo, dosud nikdo nepředstavil. Politický benefit je okamžitý, účet odložený. A právě v tom spočívá problém, který přesahuje jakoukoliv jednotlivou valorizaci: jde o normalizaci principu, že se penzijní pravidla přepisují ad hoc podle politické potřeby, zatímco zdroj peněz zůstává mlhavý.
Časová osa, kterou politici rádi zamlžují
Než se kdokoliv začne rozčilovat nad „směšnou třísetkorunou“, je nutné rozplést dvě úplně odlišné události. Valorizaci od 1. ledna 2026 schválila ještě vláda Petra Fialy 24. září 2025, průměrně o 668 korun měsíčně, tedy plus 240 korun do základní výměry a 2,6 procenta k procentní výměře. To je hotová věc, žádný slib, žádná debata. Průměrný starobní důchod tak od ledna 2026 dosáhl 21 839 korun.
Teprve v roce 2026 přichází na scénu vláda Andreje Babiše s debatou o valorizaci účinné od ledna 2027. A právě tady se rodí ono „zdvojnásobení“: zákonný vzorec při nízké inflaci a pomalém růstu reálných mezd vychází na zhruba tři sta korun. Koalice zvažuje dorovnání na šest set prostřednictvím vládního nařízení. Směšovat obě valorizace do jednoho příběhu je buď neznalost, nebo záměr; v obou případech to zkresluje realitu.
Deset miliard bez adresy
Pojďme si to spočítat. Česko vyplácí přes 3,5 milionu důchodů měsíčně, příjemců je téměř 2,83 milionu. Plošné navýšení o dalších tři sta korun nad zákonný odhad znamená podle výpočtů Echo24 dodatečný náklad kolem deseti miliard korun ročně. Rozpočet na rok 2026 počítá se schodkem 310 miliard. Pokud by se analogická logika přenesla do roku 2027 bez jakékoliv kompenzace, schodek by mechanicky narostl o další desítku. Kam přesně se vejde?
Juchelka říká, že je „pro“, pokud se koalice dohodne, a domnívá se, že peníze chybět nebudou. To ale není rozpočtový plán, to je přání oblečené do diplomatické věty. Národní rozpočtová rada přitom ve své zprávě o dlouhodobé udržitelnosti varuje, že bez dalších konsolidačních opatření nebude možné od roku 2027 plnit národní fiskální pravidla. Deset miliard navíc do důchodů tuto rovnici rozhodně nezlepší.
Průhledný manévr s historickým vzorem
Kdo má pocit déjà vu, nemýlí se. V roce 2016 řešila Sobotkova vláda valorizaci „pouhých čtyřicet korun“ a nakonec změnila pravidla, aby důchody mohly růst až o 2,7 procenta ročně. V roce 2020 sáhl sám Babiš k jednorázovému příspěvku pět tisíc korun pro seniory, protože řádná valorizace mu přišla politicky nedostatečná. Vzorec je pokaždé stejný: nízká zákonná valorizace vyvolá mediální bouři, vláda přiskočí s mimořádným gestem, rozpočtový dopad se rozpustí v celkovém schodku.
Jenže opakování tohoto triku z něj nedělá systémové řešení. Dělá z něj tradici. A tradice, ve které se penzijní pravidla přepisují podle toho, kdo zrovna potřebuje body u voličů nad šedesát, je přesně ten druh politické fikce, který dlouhodobě podkopává důvěru v celý důchodový systém. Reformní opatření z let 2023–2024 zpomalila započítávání reálných mezd a zlepšila dlouhodobý výhled deficitu penzijního systému ze čtyř procent HDP na zhruba jeden a půl. Kdyby se tato opatření postupně rozmělňovala ad hoc navyšováním, vrátíme se tam, odkud jsme odcházeli.
Komu vlastně slouží šest set korun
Řečnická otázka, která si zaslouží upřímnou odpověď: komu víc pomůže plošných šest set korun, důchodci s penzí čtrnáct tisíc, nebo seniorovi s dvaceti pěti tisíci? Oběma stejně. A právě v tom je problém plošného přístupu. Vláda současně chystá oddělenou linii zvýšení pro nejstarší seniory: od roku 2027 plus pět set korun v osmdesáti, pětaosmdesáti, devadesáti a pětadevadesáti letech, ve sto letech plus tisícovku. Samotná věková valorizace má stát 2,6 miliardy. To je cílené opatření s jasnou logikou. Plošné dorovnání na šest set korun je jeho pravý opak: drahé, nediferencované a bez zveřejněného krytí.
Levný je ten slib jen pro politika, který ho vysloví. Pro rozpočet, pro plátce daní a pojistného, pro budoucí důchodce, kteří jednou zdědí systém zatížený kumulovanými ad hoc závazky, je to slib mimořádně drahý.
Až se na podzim 2026 vláda rozhodne, zda tři sta korun navíc skutečně přidá, bude to moment pravdy. Ne proto, že by šlo o astronomickou částku, ale proto, že odpoví na otázku, zda má tato koalice odvahu říct, odkud peníze vezme. Nebo zda jen přihodí na hromadu a pošle účet dál.