Plat 75 tisíc a pořád je to málo: Učitelé už neví, co by chtěli, a na ostatní vláda zapomíná
Česká vzdělávací politika si právě vyrábí svůj nejdražší optický klam.
Obsah článku
Sedmdesát pět tisíc korun měsíčně zní jako číslo, po kterém by se učitel měl usmát, poděkovat a jít učit. Jenže právě tady začíná politická fikce, která má víc společného s předvolebním marketingem než s funkčním školstvím. Ministr Plaga mluví o cíli průměrného platu učitelů 75 tisíc korun a nástupního 50 tisíc. Analytici z IDEA při CERGE-EI mu okamžitě spočítali, že při aktuální makroekonomické predikci to odpovídá jen 122 procentům průměrné mzdy, nikoli slibovaným 130. Vláda tedy vyměnila relativní závazek za líbivé absolutní číslo a doufá, že si toho nikdo nevšimne. Všimli jsme si.
Laciný trik s kulatým číslem
Celý manévr stojí na předpokladu, že běžný člověk neumí počítat v procentech. A je to sázka, která bohužel často vychází. Sedmdesát pět tisíc vypadá na titulní straně impozantně. Jenže kdyby vláda myslela vážně svůj vlastní slib 130 procent průměrné mzdy, musela by učitelům nabídnout zhruba 79 900 korun. Rozdíl téměř pět tisíc měsíčně není kosmetika. Je to částka, která u začínajícího učitele rozhoduje, jestli si vezme hypotéku, nebo odejde programovat. Plaga sám přiznává, že dosavadní výpočet pracoval s dvěma roky starými daty, což je elegantní způsob, jak říct, že čísla byla od začátku nadsazená. Relativní postavení učitelů vůči zbytku trhu práce přitom od roku 2021 klesá. Nominálně přidáváte, reálně ubíráte. To není rozpočtová politika, to je průhledný manévr.
Na koho se zapomnělo? Na všechny ostatní
Skutečný skandál ale neleží v rozdílu mezi 122 a 130 procenty. Leží v tom, co se za debatou o učitelských platech úplně ztrácí. Kdo mluví o asistentech pedagoga? Kdo řeší školní psychology, jejichž nedostatek podle OECD trápí tři čtvrtiny škol, u malých škol až devadesát procent? Kdo se ptá na speciální pedagogy financované z nestabilních evropských peněz, které mohou skončit příští rok?
MŠMT pro rok 2025 zvýšilo objem prostředků na platy učitelů o sedm procent, ale ostatním pedagogickým pracovníkům přihodilo jen pět. Nepedagogové (školníci, kuchařky, hospodářky, uklízečky) byli elegantně přesunuti na bedra obcí a krajů s balíkem 33,5 miliardy korun v novém rozpočtovém určení daní. Stát si umyl ruce a tvrdí, že samosprávy to zvládnou lépe. Jenže PAQ Research opakovaně upozorňuje, že český systém je extrémně roztříštěný: devadesát procent obcí-zřizovatelů má jednu jedinou školu a mnohé z nich nemají aparát, který by kvalitu vzdělávání uměl řídit, natož financovat. Přesunout peníze na toho, kdo je neumí utratit, není decentralizace. Je to alibismus.
Desítky miliard, které nikdo nechce vyslovit nahlas
Kolik by stálo školství, které si nezaslouží uvozovky? Daniel Münich v červnové debatě ČT řekl nahlas to, co politici šeptají jen v kuloárech: minimum pro školství jako celek je 35 miliard navíc, „něco normálního“ pak 50 miliard oproti letošku. Do toho počítá i chronicky podfinancované vysoké školy a vědu. IDEA přitom vyčíslila, že pouhých 11 miliard navíc by v roce 2027 stačilo jen na udržení relativních platů učitelů na úrovni roku 2026. Ne na zlepšení. Na udržení. Třicet pět miliard by znamenalo návrat ke 130 procentům. A padesát miliard? To by pokrylo systém, ve kterém asistent pedagoga neodchází po roce do supermarketu a školní psycholog neexistuje jen na papíře.
Vláda přitom operuje s formulací „desítky miliard“, jako by šlo o astronomickou částku. V kontextu státního rozpočtu, který ročně přerozděluje přes dva biliony, je to investice do budoucnosti, ne rozmařilost. Strukturální dluh českého školství vůči standardům OECD je reálný a měřitelný. Výdaje na regionální školství jako podíl HDP klesly z 2,8 procenta v roce 2021 na 2,5 procenta v roce 2024. Nominálně rozpočty rostly, ale ekonomika rostla rychleji. Pro zachování podílu z roku 2020 by musel rozpočet MŠMT na rok 2025 dosáhnout 320 miliard místo navrhovaných 267. To je propast, kterou žádné kulaté číslo nezakryje.
Kdo vlastně neví, co chce?
Řekněme si to přímo: formulace, že učitelé „nevědí, co by chtěli“, sedí mnohem přesněji na politickou komunikaci než na učitelské odbory. Učitelé chtějí totéž, co chtěli před deseti lety: plat srovnatelný s ostatními vysokoškolsky vzdělanými profesemi a funkční zázemí ve školách. OECD v letošní zprávě Education at a Glance uvádí, že čeští učitelé na prvním stupni berou o 28 procent méně než ostatní vysokoškoláci; průměr OECD je rozdíl 17 procent. To není rozmazlenost. To je strukturální handicap profese, která má vychovávat další generaci.
Stát mezitím sáhl k náborovému bonusu sto tisíc korun pro absolventy ochotné jít učit do Karlovarského a Ústeckého kraje. Sto tisíc jednorázově. Jako by problém nedostatku učitelů v regionech šlo vyřešit jednorázovou prémií, a ne systémovým nastavením platů, bydlení a pracovních podmínek. To není řešení. To je přiznání bezmoci zabalené do tiskové zprávy.
Skutečný konflikt neleží mezi „nenažranými učiteli“ a zbytkem společnosti. Leží mezi vládou, která si vybrala jedno mediálně stravitelné číslo, a školstvím, které potřebuje desítky miliard na to, aby fungovalo jako celek. Sedmdesát pět tisíc je billboard. Škola potřebuje rozpočet.