Plete si Klempíř ministerstvo se soukromou firmou? Kultura v Česku mu nepatří, měl by to konečně pochopit
Osm měsíců ve funkci a ministr kultury Oto Klempíř už stačil přepsat strategii, zpochybnit vlastní komise a zrušit konkurz na šéfa Národní galerie. Tři konflikty, jeden vzorec.
Obsah článku
Když si politik plete veřejný úřad s výkonnou ředitelnou vlastní firmy, výsledek nebývá reforma, bývá to škoda. Klempíř nastoupil 15. prosince 2025 a od té chvíle se kolem ministerstva kultury vrší jeden spor za druhým. Ne kvůli ideologii, ne kvůli vkusu. Kvůli způsobu, jakým zachází s pravidly, která tu byla před ním a měla by tu být i po něm. Nahradil participativně připravenou kulturní politiku vlastním dokumentem šitým na míru vládnímu programovému prohlášení. V dotačním případu Světova 1 vzbudil dojem, že doporučení odborné komise je jen nezávazný návrh k přehlédnutí. A u Národní galerie nechal celý sektor viset ve vzduchoprázdnu zrušeného výběrového řízení. Tři různé kauzy, jedna společná logika: rozhoduji já, pravidla se přizpůsobí.
Strategie na jedno volební období
8. října 2025 vláda schválila Státní kulturní politiku 2026–2030+. Dokument vznikal měsíce: pět diskusních panelů, desítky odborníků z regionů, spolupráce s profesními asociacemi, kraji, Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu i externími experty. Ministerstvo samo ho prezentovalo jako rámec nejen pro sebe, ale pro samosprávy, veřejné instituce, kulturní organizace i občanskou společnost. Pak přišel Klempíř a v červenci 2026 předložil nový návrh. Nikoli aktualizaci, nikoli revizi, nový dokument, který výslovně říká, že vzniká „na začátku volebního období této vlády“ a v návaznosti na její programové prohlášení.
Co přesně mu na původní verzi vadilo? To se veřejnost nedozvěděla. Žádná systematická argumentace proti jednotlivým bodům, žádná mapa toho, co se přebírá, co se mění a co se ruší. Právě toho si všimla i Hospodářská komora, která v připomínkách požadovala srovnávací dopadovou analýzu. Nejde o ideologický spor, jde o elementární procesní slušnost. Rok starou politiku nelze hodit do koše bez vysvětlení, pokud se člověk nechová jako majitel firmy, který mění firemní strategii, protože ho popadla nová nálada.
A tady je nejtvrdší ironie celého příběhu: Klempířův vlastní dokument obsahuje větu „Úkolem státu není určovat, jaké umění má vznikat.“ Krásná formulace. Škoda, že ji ministr nepřečetl i jako návod k vlastnímu chování.
Komise jako dekorace
Dotační kauza Světova 1 by v normálně fungujícím systému nemusela být kauzou vůbec. Odborná komise posoudila žádost, doporučila podporu, a pak se stalo něco, co členové komisí označili za nestandardní postup. V otevřeném dopise z dubna 2026 upozornili, že transparentní a profesionální komunikace je zásadní pro důvěru v celý grantový systém. Samotný žadatel pak popsal, jak nejistota kolem odchylky od běžného postupu komplikuje plánování činnosti a ohrožuje přípravu projektů.
Lukáš Trpišovský z Činohry Národního divadla to shrnul přímočaře: ministr je ministrem všech občanů a podle toho by se měl chovat. Jenže Klempíř zjevně chápe odborné komise jako poradní orgán, jehož doporučení lze odložit na neurčito. V soukromé firmě by to bylo jeho právo. Na ministerstvu, které rozděluje veřejné peníze podle předem daných pravidel, je to průhledný manévr, který podkopává důvěru všech, kdo se na ta pravidla spoléhají.
Národní galerie bez kormidla
Třetí dějství téhož dramatu se odehrálo kolem Národní galerie Praha. Klempíř odvolal Alicji Knast, vypsal výběrové řízení, a pak ho 3. července 2026 zrušil s odůvodněním, že žádný z finalistů nepřinesl dostatečně ambiciózní mezinárodní vizi. Vedením zůstala pověřena Olga Kotková. Provizorium pokračuje.
Odbory NGP přitom už v dubnu žádaly ministra o zveřejnění složení komise, pravidel hodnocení a vah jednotlivých kritérií. Nedostaly je. Uměleckohistorická společnost po zrušení konkurzu varovala před prodlouženou institucionální nejistotou v době, kdy galerie potřebuje stabilitu, důvěryhodné vedení a jasnou podporu zřizovatele. Ministerstvo nezveřejnilo průběh řízení a zrušilo avizovanou tiskovou konferenci. Kdo rozhodl a proč, to ví jen ministr. A právě v tom je problém. Výběrové řízení na šéfa klíčové národní instituce nemůže skončit tichým gestem jednoho člověka, který usoudil, že nikdo nebyl dost dobrý. To není řízení veřejné instituce. To je casting.
Kultura, která mu nepatří
Existuje jedno číslo, které celou debatu zasazuje do správného měřítka. Podle Českého statistického úřadu dosáhly v roce 2024 veřejné výdaje na kulturu 52,7 miliardy korun. Z toho stát nesl 12,1 miliardy, pouhých 22,9 %. Zbytek, tedy 77,1 %, zaplatily obce a kraje. Ministr kultury neřídí českou kulturu. Řídí státní vrstvu systému, ve kterém většinu peněz, rozhodnutí a každodenního provozu nesou samosprávy, profesní organizace a tisíce lidí, kteří se nikdy neptali na jeho názor.
Přesto se Klempíř chová, jako by kultura v Česku byla jeho resort v tom nejdoslovnějším smyslu, prostor, kde on určuje pravidla, mění je za pochodu a vysvětlení podává, jen když se mu chce. Kulturní sektor není bezmocný: více než dvacet organizací po březnových jednáních s ministrem zdůraznilo, že bez stabilního a předvídatelného financování nemohou fungovat ani plánovat. Připomínkové řízení k nové kulturní politice běží, profesní organizace tlačí veřejně. Ale formální veto nad rozhodnutím ministra nemají.
Právě proto je důležité pojmenovat, o co tu jde. Ne o spor o vkus, ne o politické preference. O hranici mezi mandátem a svévolí. Klempíř tu hranici opakovaně překračuje, a osm měsíců je víc než dost na to, aby to přestal vydávat za řízení.