Pokrytectví v přímém přenosu: Schillerová roky útočila na Fialův schodek, teď chce zadlužit Česko na další desetiletí
Alena Schillerová si vybudovala kariéru na tom, že uměla spočítat cizí hříchy. Vlastní teď odmítá sčítat.
Obsah článku
Ještě v lednu 2026 mluvila o „rozpočtových tricích“, „mimorozpočtových půjčkách“ a „podhodnocování výdajů“ předchozí vlády. Schodek kolem 250 miliard korun po očištění o evropské peníze byl v jejím slovníku synonymem fiskální nezodpovědnosti. O pár týdnů později, ve stejné kanceláři na Letenské, podepsala rozpočet se schodkem 310 miliard. A to je teprve začátek příběhu, protože tentýž kabinet zároveň přepisuje pravidla tak, aby podobné schodky byly legální i v dalších letech.
Šedesát čtyři miliard nad zákonem
Národní rozpočtová rada to spočítala za všechny: zákonný limit schodku pro rok 2026 činí 246 miliard korun. Vládou schválených 310 miliard ho překračuje o 64 miliard. Rada výslovně uvedla, že návrh rozpočtu je v přímém rozporu se zákonem. Není to politická interpretace opozice, je to stanovisko nezávislé instituce, kterou Schillerová v opozici tak ráda citovala, když se jí hodila proti Fialově vládě.
Teď, když Mojmír Hampl a jeho rada říkají totéž o jejím rozpočtu, najednou je jejich autorita nepohodlná. Průhledný manévr, který zná každý, kdo sleduje českou politiku déle než jedno volební období, jenže tentokrát jde o bezprecedentní míru. Rozdíl mezi schodkem, který Schillerová označovala za skandální, a schodkem, který sama předkládá, činí zhruba 60 miliard korun. Navíc. Směrem nahoru.
Nejde o rok, jde o pravidla hry
Kdyby šlo jen o jednorázový schodek, dalo by se to odbýt jako daň za složitou dobu. Jenže vláda 22. června 2026 schválila fiskálně-strukturální plán pro roky 2027–2030, který počítá s deficitem veřejných financí 2,8 % HDP v roce 2027 a s konsolidací tempem pouhého půl procentního bodu ročně. Jinými slovy: vyrovnaný rozpočet se odkládá kamsi za horizont, kde ho nikdo nemusí slíbit.
Souběžně s tím kabinet prosazoval legislativní rozvolnění fiskálních pravidel, více prostoru pro výjimky na obranu, dopravní a energetickou infrastrukturu. Prezident Petr Pavel zákon 22. července vetoval. V dopise předsedovi Sněmovny napsal, že trend veřejného dluhu a náklady jeho obsluhy mají dopad „na roky až desetiletí dopředu“, a připomněl, že podle loňského hodnocení NRR Česko narazí na dluhovou brzdu už v roce 2037.
Ministerstvo financí samo ve květnové fiskální prognóze počítá s růstem dluhu veřejných financí z 44,3 % HDP v roce 2025 k úrovním kolem 50 %. To není katastrofický scénář opozice, to jsou čísla z budovy, kde Schillerová úřaduje.
Iluze, že šedá ekonomika zaplatí všechno
Vládní rétorika má svůj oblíbený únikový východ: EET 2.0 a boj s nelegální prací mají přinést miliardy, které schodky vykompenzují. Podívejme se na čísla. Ministerstvo financí odhaduje přínos EET 2.0 na 14–15 miliard korun ročně. Projekt Kobra 26 pracuje s dopadem nelegální práce ve výši 23 miliard podle NKÚ a 40 miliard podle odborů. I při nejoptimističtějším součtu jde o 50–55 miliard.
Schillerová sama v rozhovoru pro Deník N přiznala, že ani 50 miliard ročně z boje se šedou ekonomikou by nestačilo pokrýt ani třetinu obranného rozpočtu. Přitom strukturální mezera, kterou má její rozpočet, se měří ve stovkách miliard. Je to politická fikce, předstírání, že existuje bezbolestný zdroj peněz, který všechno vyřeší, aniž by se muselo škrtat nebo zvyšovat daně.
Navíc Výbor pro rozpočtové prognózy v dubnu 2026 sice označil příjmovou prognózu ministerstva za realistickou, ale výslovně dodal, že v ní ještě nejsou zahrnuty efekty EET 2.0 ani části chystaných daňových změn. Vláda tedy veřejně počítá s příjmy, které v oficiální prognóze dosud neexistují.
Dvojí metr jako systém
Česká politika zná vzorec „v opozici kritizuj, ve vládě obhajuj“ důvěrně. Ale to, co předvádí Schillerová, má jinou kvalitu. Nejde jen o to, že číslo je vyšší. Jde o to, že se současně mění pravidla, která by vyšší číslo měla blokovat. Když opozice ve Sněmovně připomněla, že ministryně dříve s gustem citovala předsedu NRR proti Fialově vládě, odpovědí bylo mlčení nebo odkaz na investiční potřeby země.
Laciný trik? Spíš systémový problém. Vláda se sněmovní většinou může prosadit rozpočet i přes nesouhlasné stanovisko NRR. Může přehlasovat prezidentovo veto. Institucionální brzdy v Česku fungují jako varovné kontrolky na palubní desce: blikají, ale auto jede dál. A kdo za to zaplatí? Prezident Pavel to formuloval diplomaticky: budoucí „rozsáhlé fiskální korekce“ se sociálními dopady. Přeloženo do běžné řeči: jednou se bude muset škrtat, nebo zvyšovat daně, nebo obojí. A ti, kdo to pocítí, budou lidé, kteří dnes o rozpočtových pravidlech nečtou ani řádku.
Schillerová kdysi věděla, jak se počítá cizí dluh. Teď dokazuje, že umí stejně dobře přestat počítat vlastní.