Politici ANO se chytli do vlastní pasti. Dříve chtěli z hanobení prezidenta udělat trestný čin, teď se ho sami dopouštějí
Když si politik nepamatuje vlastní návrh zákona, není to zapomnětlivost. Je to metoda.
Obsah článku
Existuje zvláštní druh politické akrobacie, při které člověk s vážnou tváří navrhne paragraf trestního zákoníku, a o deset let později se té samé myšlence vysměje, jako by ji vymyslel někdo z jiné galaxie. Radek Vondráček to v červenci 2026 předvedl s grácií hodnou cirkusového artisty. Na síti X ironizoval úvahy o návratu trestného činu hanobení prezidenta jako cestu k „té správné liberální demokracii“. Jenže v listopadu 2016 jeho vlastní kolegové z ANO spolupodepisovali sněmovní tisk 961, který do trestního zákoníku vkládal nový § 327a s hrozbou až ročního vězení za přesně totéž. To není výpadek paměti. To je politická fikce hraná naživo.
Paragraf na míru, ale jen pro správného prezidenta
Celá kauza odhaluje něco hlubšího než trapný tweet. Odhaluje princip, kterému se dá říkat legislativní fandění: pravidla se píšou a přepisují podle toho, kdo zrovna sedí v příslušném křesle. V roce 2016 seděl na Hradě Miloš Zeman a ochrana jeho důstojnosti se jevila jako státotvorná nutnost. Návrh nebyl žádná volná úvaha ani komentář na blogu. Byl to hotový paragraf s konkrétní sankcí: vězení, peněžitý trest, propadnutí věci. Mezi spolupodepsanými z ANO figurovali mimo jiné Stanislav Berkovec, Margita Balaštíková, Josef Kott či Milan Brázdil. Teď, když na Hradě sedí Petr Pavel, je tatáž myšlenka najednou absurdní. Pravidlo se nezměnilo. Změnil se jen adresát ochrany.
Loutka, trapno a krátká paměť
Pikantní je, že ANO se dnes nejen směje myšlence chránit prezidenta zákonem, ale samo aktivně dělá přesně to, co chtělo před deseti lety kriminalizovat. Andrej Babiš o Pavlovi mluví jako o „zmanipulované loutce“ ovládané poradci a tvrdí, že se za něj v Ankaře „styděl, protože to bylo trapné“. Položme si řečnickou otázku: kdyby v roce 2016 někdo z opozice řekl totéž o Zemanovi, spadalo by to do rámce tehdejšího návrhu § 327a? Odpověď zná každý, kdo si přečte jeho znění. „Snižování vážnosti“ hlavy státu tam stálo černé na bílém. Babiš by podle vlastní logiky z roku 2016 riskoval trestní stíhání. Ale to by musel brát vlastní legislativní stopu vážně.
Proč se návrh rozpadl zevnitř
Stojí za připomínku, že tehdejší návrh nepohřbila opozice. Pohřbilo ho samo ANO. Jakmile se zvedla mediální vlna, začali poslanci hnutí stahovat podpisy jeden za druhým. Berkovec mluvil o příliš tvrdém postihu, Čihák tvrdil, že roční sazbu při podpisu vůbec nezaregistroval. Vedení hnutí se rychle distancovalo a Babiš návrh označil za protiústavní a za omezení svobody slova. Vláda ho pak odmítla jako nadbytečný a překonaný v moderním demokratickém státě. Celý příběh tak není jen o pokrytectví jednoho politika. Je to učebnicový případ toho, jak se v české politice zachází s principy: podepíšu, stáhnu, zapomenu, vysměju se.
Symptom, ne epizoda
Bylo by pohodlné odbýt to jako kuriozitu sociálních sítí. Jenže vzorec je příliš konzistentní na to, aby šlo o náhodu. ANO opakovaně mění metr podle politické konstelace a spoléhá na to, že veřejná paměť je kratší než jedno volební období. Marek Ženíšek z TOP 09 Vondráčkovi připomněl jeho vlastní návrh, Barbora Urbanová ze STAN přidala výsměch. Ale skutečný problém neleží v tom, že si oponenti dělají legraci. Leží v tom, že pružná morálka k pravidlům hry se stala normou, nikoli výjimkou. Když politik zesměšňuje zákon, který sám podepisoval, nesděluje tím nic o zákonu. Sděluje tím všechno o sobě.
Paragraf o hanobení prezidenta v Česku neexistuje od roku 1998, kdy ho nechal zrušit Václav Havel. Pokud ANO chce, aby to tak zůstalo, mělo by začít u vlastního slovníku.