Politické strany chtějí mladé tváře. Mladí ale nechtějí do politiky. Kudy z toho ven?
Devět procent. Tolik Čechů důvěřuje politickým stranám a hnutím. A pak se někdo diví, že mladí nechtějí vstoupit dovnitř.
Obsah článku
Představa, že dvacetiletí a třicetiletí sedí doma na gauči a politika je nezajímá, je pohodlná lež, kterou si české strany opakují, aby nemusely řešit vlastní toxicitu. Zájem o veřejné dění mezi mladými existuje, potvrzuje to Institut politické participace mladých. Co neexistuje, je důvěryhodná cesta, jak se z toho zájmu dostat do místa, kde se rozhoduje. A právě do téhle díry teď vstupuje Martin Kuba se svým hnutím Naše Česko a programem, který nazývá „politickým talent managementem“. Zní to svěže. Otázka je, jestli to není jen další casting s lepším logem.
Špatný obchod, ne generační lenost
Říkat mladým lidem, že jsou líní, protože neklepou na dveře stranických sekretariátů, je jako vyčítat zákazníkovi, že nekupuje zboží, které smrdí. Březnové a dubnové šetření CVVM naměřilo důvěru v politické strany a hnutí na pouhých devíti procentech. To není průzkum nálad, to je diagnóza. Analýza Institutu pro politiku a společnost k tomu přidává další vrstvy: slabé financování občanského sektoru, omezenou koordinaci participace mládeže a strategie, které vypadají hezky na papíře, ale při implementaci se rozpadají. Národní strategie pro mládež 2014–2020 měla problém už s důvěryhodností vlastního vyhodnocení.
Mladí tedy nejsou generace bez ambicí. Jsou generace, které systém nabízí mizerný obchod: přines reputační riziko, čas, energii a výměnou dostaneš fotku na kandidátce a nulový vliv. Kdo by na to kývl?
Kubův talent management: metoda bez výsledku
Naše Česko přišlo s konceptem, který na české poměry působí nezvykle. Podle reportáže e15 z konce června chce hnutí v každém ze čtrnácti krajů najít dva až tři mladé „talenty“, vybrat je metodami převzatými z firemního HR a organizační psychologie a dlouhodobě je rozvíjet. Inspirací má být model britské psycholožky Jo Silvesterové. Žádné „přijďte na schůzi a roznášejte letáky“, místo toho systematický výběr a mentoring.
Zní to jako průlom. Jenže zatím je to metoda bez jediného prokázaného výstupu. Veřejný přihlašovací mechanismus hnutí detailně nepředstavilo, termín zveřejnění programu se ve veřejném prostoru posouvá a celá značka je vystavěná kolem jednoho muže: homepage začíná větou „Jsem Martin Kuba“ a tým působí jako ručně vyskládaný okruh osobností. Kritizovat uzavřenost zavedených stran a současně budovat hnutí soustředěné kolem lídra je rozpor, který Kuba zatím nijak nepřekonal.
A pak jsou tu čísla volební podpory. V dubnovém modelu NMS mělo Naše Česko 4,1 procenta, v květnu spadlo na 2,8 a v červnu se vrátilo na 3,9. Pod pětiprocentní hranicí ve všech třech měřeních. To neznamená, že projekt nemá smysl, ale znamená to, že mluvit o cestě mladých talentů do Sněmovny je zatím politická fikce. Reálnější je komunální rovina, kde se 9. a 10. října 2026 bude volit do zastupitelstev obcí.
Sněmovna se omladila, a nikdo si toho nevšiml
Než se rozběhne debata o tom, jak je česká politika gerontokracie, stojí za to podívat se na čísla z databáze Meziparlamentní unie. Po sněmovních volbách 2025 zasedlo v dolní komoře patnáct poslanců ve věku do třiceti let, tedy 7,5 procenta. V roce 2021 to byla dvě procenta. Poslanců do čtyřiceti let je 47, tedy 23,5 procenta. Evropský průměr? 3,2 procenta u mladších třiceti a 20,3 procenta u mladších čtyřiceti. Česko je nad ním v obou kategoriích.
Problém tedy není v tom, že by mladí do Sněmovny nemohli proniknout. Problém je v tom, co se děje potom, a hlavně předtím. Zavedené strany mají mládežnické organizace: ODS provozuje Mladou ODS s akademií a stážemi, Piráti mají Mladé Pirátstvo s deklarovanou podporou kandidátů do komunálních voleb, STAN má mSTAN, odkud se sedm členů po volbách 2025 dostalo přímo do Sněmovny, pět z nich mladších třiceti let. Infrastruktura existuje. Otázka je, jestli slouží jako skutečná nástupnická dráha, nebo jako dekorace.
Dekorace versus dráha
Tady je jádro celého sporu. Strany rády mluví o mladých tvářích, protože to dobře vypadá na plakátech a v médiích. Ale mladá tvář bez gescí, bez výborů, bez rady a bez možnosti řídit agendu je jen průhledný manévr. Komunální politika, kde by se talenty Našeho Česka měly poprvé prosadit, je navíc specifický terén: podle Deníku veřejné správy bylo v roce 2022 téměř 89,6 procenta zvolených zastupitelů bez politické příslušnosti. Radnice nestojí a nepadají na stranických značkách, stojí na lokální důvěře a konkrétních výsledcích.
Kubův program může být dílčí odpovědí, pokud splní tři podmínky: otevřený a předvídatelný výběr kandidátů, reálné pozice s rozhodovací pravomocí a transparentní kariérní postup. Bez toho je „hledání talentů“ jen uhlazenější verze starého stranického kastingu. Meziparlamentní unie ve svém letošním reportu o účasti mladých v parlamentech uvádí jako funkční nástroje mládežnické frakce, kvóty a institucionální pojistky, tedy věci, které nejdou vyřešit jedním HR programem jednoho hnutí.
Racionální odpor, ne apatie
Když se podíváme na celý obrázek, vychází z něj nepříjemný závěr pro všechny strany bez výjimky. Mladí se nezajímají o stranickou politiku ne proto, že by byli lhostejní, ale proto, že jsou racionální. Devítiprocentní důvěra, strategie, které nikdo nevyhodnotí, mládežnické organizace fungující jako předpokoje bez dveří do hlavního sálu, to není prostředí, do kterého se vyplatí investovat kariéru.
Kuba nabízí jinou metodu náboru. Fajn. Ale metoda náboru neřeší důvod, proč lidé nechtějí být nabráni. Dokud strany (včetně Našeho Česka) nepředloží mladým lidem férový obchod místo laciného triku s fotkou na kandidátce, bude platit jednoduchá rovnice: zájem o veřejné dění minus důvěra v politiku rovná se prázdné stranické sekretariáty.