Postrádá to logiku, ale to nevadí. Podle Schillerové se musíme víc zadlužit, abychom mohli snížit dluh
Česká fiskální politika právě vstoupila do éry, kdy se rozpočtová nekázeň prodává jako strategická prozíravost.
Obsah článku
Alena Schillerová má odvahu, to se jí musí nechat. Stojí před kamerami a s klidným výrazem vysvětluje, že stát si v roce 2027 půjčí víc než letos, a že právě tohle je cesta ke zdravějším financím. Deficit veřejných financí prý zůstane „bezpečně pod třemi procenty HDP“, a pak se začne snižovat. Samozřejmě. Kdy přesně? Jak přesně? To už tak samozřejmé není. Konkrétní konsolidační kroky se totiž odkládají za rok 2027, do mlžného horizontu let 2028 a 2029, kde je lze slibovat bez politických nákladů. Vláda neprodává úsporný plán. Prodává časově odložený účet za dnešní politické pohodlí.
Dvojnásobek jako nový standard
Čísla mluví jasněji než tiskovky. Starý fiskálně-strukturální plán, který Schillerová zdědila a který sama označuje za nerealistický, počítal pro rok 2027 se schodkem státního rozpočtu kolem 155 miliard korun. Národní rozpočtová rada ve svém dřívějším stanovisku pracovala s variantou 190 miliard včetně financování Dukovan. Nový kurz ministryně? Deficit veřejných financí těsně pod třemi procenty HDP, což v českých poměrech znamená schodek státního rozpočtu někde mezi 330 a 356 miliardami korun. Tedy zhruba dvojnásobek původního plánu.
Přečtěte si to ještě jednou. Vláda přišla, řekla, že starý limit je nepřijatelný, a místo něj nabídla číslo dvakrát vyšší, s tím, že to je zodpovědné, protože se vejde pod evropskou hranici. To je jako říct, že jste na dietě, protože jíte jen dvě pizzy místo tří. Technicky pravda. Prakticky absurdní.
Konsolidace, která existuje jen v budoucím čase
Nejproblematičtější není samotná výše schodku. Je to struktura argumentu, kterou Schillerová opakuje s disciplínou hodnou lepší věci: nejdřív uvolníme, podpoříme růst, a růst pak zaplatí dluh. Zní to elegantně. Jenže Národní rozpočtová rada ve svém červnovém stanovisku tuto kauzalitu rozcupovala na kusy. Narativ „nejdřív dluh, potom růst, potom splacení dluhu růstem“ podle ní nemá v datech oporu. Rada dokonce připomíná německou poválečnou zkušenost, kde silný hospodářský růst nebyl spojen s předchozím skokem dluhové kvóty.
Co přesně má konsolidaci zajistit? Schillerová mluví o boji proti šedé ekonomice od roku 2027 a o zrychlených firemních odpisech od roku 2028. To je všechno. Žádný detailní balík, žádný legislativní harmonogram, žádné vyčíslení úspor. Jen dva obecné body a příslib, že zbytek se dopracuje po srpnové makropredikci a po stanovisku Evropské komise, které má přijít do konce července. Sama Schillerová to na tiskové konferenci 29. června přiznala: bez těchto podkladů rozpočtové vyjednávání ani pořádně nezačne.
Jinými slovy: vláda žádá důvěru v budoucí disciplínu ve chvíli, kdy současnou rozpočtovou bolest aktivně odkládá. To není plán. To je politická fikce s rozpočtovou přílohou.
Premiant, který se srovnává s průměrem
Schillerová ráda připomíná, že Česko patří mezi rozpočtově zodpovědnější země EU. A formálně má pravdu: český dluh 44,3 procenta HDP je hluboko pod unijním průměrem 81,7 procenta. Jenže tohle srovnání je laciný trik. Průměr EU táhnou nahoru Itálie, Řecko, Francie a Belgie s dluhy přes sto procent. Skuteční premianti jsou jinde:
- Estonsko: 24,1 % HDP
- Lucembursko: 26,5 % HDP
- Dánsko: 27,9 % HDP
- Bulharsko: 29,9 % HDP
- Irsko: 32,9 % HDP
Česko je v tomto žebříčku spíš solidní středopolí. A co je horší, Evropská komise ve své jarní prognóze čeká, že český dluh vyroste na 47,2 procenta HDP v roce 2027. Směr je jednoznačný: nahoru. Mluvit o premiérství, když se vzdalujete špičce a blížíte se k padesátiprocentní hranici, vyžaduje specifický druh optimismu.
Účet, který zaplatíme všichni
Abstraktní miliardové schodky mají velmi konkrétní důsledky. Národní rozpočtová rada upozorňuje, že výnos desetiletého státního dluhopisu se blíží pěti procentům a úrokové náklady veřejného dluhu mohou v dalších letech vyrůst až na 1,6 procenta HDP. Každá koruna, kterou stát zaplatí na úrocích, chybí jinde: ve školství, zdravotnictví, dopravní infrastruktuře.
A dopad sahá i za hranice státního rozpočtu. Dražší financování státu pomáhá držet výš dlouhé tržní sazby, což brzdí zlevňování hypoték. Komise zároveň při současném fiskálním uvolnění čeká inflaci 2,7 procenta v roce 2026 a 2,8 procenta v roce 2027. Pro běžného člověka to znamená jediné: dražší bydlení, dražší nákupy a vládu, která tvrdí, že to dělá pro jeho dobro.
Víra místo důkazů
Celý příběh nového fiskálně-strukturálního plánu stojí na jednom předpokladu: že vláda, která dnes nedokáže předložit konkrétní konsolidační opatření, je v letech 2028 a 2029 spolehlivě zavede. Že ministryně, která v červnu nemá hotový rozpočet ani na příští rok, v budoucnu ukázněně sníží deficit. Že růst přijde, příjmy porostou a dluh se zkrotí sám.
Národní rozpočtová rada říká, že pro tuto víru neexistuje datová opora. Říká, že konsolidace se jen odsouvá. Říká, že novelizace fiskálních pravidel představuje bezprecedentní rozvolnění národních brzd. A říká, že konstrukce plánu přes obrannou únikovou doložku může umožnit i překročení tříprocentní hranice.
Schillerová na to odpovídá úsměvem a slovy „samozřejmě budeme snižovat“. Samozřejmě. Až příště. Až po volbách. Až po stanovisku Komise. Až po makropredikci. Vždycky až potom.
Zbývá jediná otázka: kolikrát musí vláda říct „později“, než si člověk uvědomí, že „později“ je jen zdvořilejší slovo pro „nikdy“?