Před volbami na Fialovi nenechal nit suchou. Teď Babiš tiše přijal za vlastní jeho reformy a od seniorů chce ještě pochvalu
Andrej Babiš slíbil seniorům magické číslo 65. Půl roku ve vládě a to číslo se z legislativního plánu vypařilo.
Obsah článku
Politická drzost má v Česku dlouhou tradici, ale tohle je i na zdejší poměry výjimečný kousek. Muž, který celou kampaň stavěl na jednoduchém heslu „důchodový věk zpátky na 65 let“, dnes sedí v premiérském křesle a jeho vlastní vládní harmonogram tuto změnu vůbec neobsahuje. Místo velkého zrušení Fialovy reformy běží tiché smíření s jejím jádrem. A místo přiznání se servírují drobné úlitby, za které se ještě čeká vděčnost.
Slib, který se rozpustil v harmonogramu
Programové prohlášení vlády z ledna 2026 je v tomto bodě křišťálově jasné: důchodový věk bude zastropován na 65 letech. Jednověté, neambivalentní, prodejné. Jenže pak přišel březen a s ním plán legislativních prací na zbytek roku. A v něm? Novela vracející plošně 65 let nikde. Žádný paragraf, žádný termín, žádný gestor. Jako by ten slib nikdy nezazněl.
Ještě výmluvnější je výhled na roky 2027 až 2029. Tam se z penzijních změn detailně rozpracovává hlavně dřívější odchod pro náročné profese. To je jistě potřebná věc, ale je to něco zásadně jiného než plošný návrat na 65 let pro všechny. Kdo čekal velký legislativní obrat, dostává místo něj opatrné šoupání figurek po šachovnici, kde ta hlavní figurka zůstává přišpendlená na místě.
Účetní realita versus volební rétorika
Proč se to děje, není žádná záhada. Stačí otevřít studii Národní rozpočtové rady, která říká věc, jež se do kampaňového letáku nevejde: samotné zvyšování důchodového věku nad 65 let zlepšuje dlouhodobé saldo důchodového systému až o 1,2 % HDP. To není kosmetika. To je jedna z nejsilnějších stabilizačních brzd, které český penzijní systém má.
Vrátit se na 65 let by znamenalo tuto brzdu prostě uříznout. A pak? Pak zbývá scénář, který NRR popisuje bez diplomatických kudrlinek: eskalace dluhu vysoko nad úroveň dluhové brzdy. Babiš to bezpochyby ví. Jeho ministři to vědí. A právě proto se z jednoduchého slibu stal nepohodlný přízrak, kterého je lepší nepouštět do sněmovního sálu.
Navíc Fialova reforma není jen o věku. Obsahuje pokles procenta za rok pojištění z 1,5 % na 1,45 %, snížení zápočtu do první redukční hranice na 90 % a řadu dalších parametrických změn. Babiš nevstupuje do sporu o jedno symbolické číslo, ale o celý nosný balík. A ten balík tiše nechává běžet, protože jeho demontáž by stála víc politického kapitálu, než kolik by přinesla.
Brusel jako pohodlná kulisa
Když se premiér dostane do úzkých, hodí se mít po ruce vnějšího viníka. Evropská komise tu roli plní spolehlivě. Jenže realita je prozaičtější. Komise nemá přímé veto nad českým důchodovým věkem. Její oficiální stránky k penzím pracují s národními parametry a koordinují přeshraniční nároky, neurčují, kdy má Čech odejít do důchodu.
Co Brusel skutečně dělá, je fiskální tlak přes evropský semestr. Letošní country report pro Česko mluví o motivaci starších pracovníků zůstávat déle na trhu práce a o posilování doplňkových penzí. To je přesný opak toho, co Babiš sliboval. Ale není to příkaz, je to doporučení. Rozhodnutí je ryze české. A právě proto je schovávání za Brusel tak průhledný manévr: premiér se dobrovolně vzdává vlastní suverenity v argumentaci, jen aby nemusel přiznat, že jeho slib narazil na aritmetiku.
Drobky místo dortu
Co tedy senioři reálně dostanou? Program slibuje štědřejší valorizace, věkové přídavky od 80 let, motivaci k práci ve stáří. Jsou to sympatické drobnosti, některé z nich dokonce rozumné. Ale žádná z nich není ten dort, kvůli kterému miliony voličů přišly k urnám. Číslo 65 bylo hlavní mobilizační zbraň kampaně. Bylo na billboardech, v debatách, v každém druhém rozhovoru.
A teď? Teď se místo splnění klíčového slibu nabízí pochvala za přílohy. Řečnická otázka se nabízí sama: pokud vám někdo slíbí auto a přiveze vám osvěžovač vzduchu do auta, které nemáte, máte mu děkovat za příjemnou vůni?
Pro ročníky 1966 a mladší přitom platný zákon už dnes počítá s věkem nad 65 let. Ročník 1977 má důchodový věk 66 let, ročník 1989 a mladší rovných 67. Bez konkrétní novely je volební slogan slabší než účinná právní úprava. A novela v dohledu není.
Cena odkládání
Nejhorší na celé věci není samotný nesplněný slib. Politici slibují a neplní, to je téměř přírodní zákon. Horší je, že odkládání řešení problém neumenšuje, jen ho předražuje. Každý rok bez jasného parametrického ukotvení systému zvyšuje pravděpodobnost, že jednou přijde skokovější a sociálně tvrdší zásah. Ne za rok, ne za dva, ale někdy ve čtyřicátých letech, kdy dnešní třicátníci budou počítat zbývající roky do penze a zjistí, že se pravidla zase změnila.
Babiš dnes hraje hru, ve které se snaží být zároveň ochráncem seniorů i zodpovědným hospodářem. Jenže tyto dvě role si v případě důchodového věku přímo protiřečí. A čím déle bude předstírat, že ne, tím tvrdší bude probuzení. Ne jeho. Voličů.
Jediné, co je na celém příběhu opravdu tiché, je legislativní plán. Všechno ostatní křičí.