Proč se Babiš tak cpe na Summit NATO? Prezidentovi už začíná docházet trpělivost
Vláda ještě nerozhodla, prezident mluví o vydírání. A právě v tom se láme mnohem víc než jedna letenka.
Obsah článku
Nejde o jednu cestu do Ankary, ale o to, kdo mluví za Česko. Rozbušku sice odpálily zprávy kolem Filipa Turka, jenže dnešní spor už dávno nežije z osobních sympatií a averzí. Petr Pavel i Andrej Babiš teď testují, jak daleko sahá jejich vliv v bezpečnostní politice.
O letenku už dávno nejde
Pavel ten rámec zlomil ostře. Prezident republiky označil postup kolem textových zpráv za „pokus o vydírání“ a varoval, že pokud by za ním skutečně stála podpora premiéra, staly by se zásadní otázky zahraniční a bezpečnostní politiky rukojmím osobních animozit a zájmů.
Hrad tím přehodil výhybku. Z personální tahanice udělal otevřený spor o použití bezpečnostní politiky jako domácí páky.
Babiš mezitím neudělal finální řez. V redakci jsme při porovnání vystoupení vlády z 5. ledna a 2. února viděli hlavně posun tónu. Premiér tehdy sám řekl, že dřív mluvil pro to, aby jel prezident, ale zároveň přidal větu „uvidíme“. Neoznámil tedy nové pravidlo. Zkouší, zda může hranici posunout.
Jasno pořád není. Podle NATO se lídři sejdou 7. a 8. července 2026, jenže Babiš ještě 4. února připouštěl, že vláda rozhodne až v květnu nebo červnu. Titulková otázka tak stále nemá definitivní odpověď.
O to víc ale ukazuje, že nejde hlavně o ješitnost, nýbrž o poslední slovo v bezpečnostní politice. Jenže aby tenhle střet dával smysl, je potřeba vidět, proč je Ankara víc než jen další zahraniční cesta.
V Ankaře se bude počítat důvěryhodnost
Ankara není kulisa. Summit NATO je schůzka nejvyšších představitelů členských zemí Aliance, kde se dělají politická rozhodnutí o bezpečnosti a obraně, a podle oficiální informace NATO právě tam letos v červenci usednou alianční lídři.
Kdo za Česko přijede, nebude jen reprezentovat stát na fotografii. Ponese i české argumenty k závazkům, které země musí před spojenci vysvětlovat.
A ty závazky už teď tlačí. Haagská deklarace NATO nastavila takzvaný haagský závazek 3,5 + 1,5, tedy do roku 2035 nejméně 3,5 procenta HDP na jádrové obranné potřeby a až 1,5 procenta na související bezpečnostní investice. Současně počítá s každoročními plány a věrohodnou trajektorií plnění.
V redakci z toho čteme jednoduchý závěr. V Ankaře se nebude měřit velikost eg, ale schopnost Česka obhájit, jak chce své sliby opravdu plnit.
Právě proto vláda řešila summit ještě před létem. Jednání Bezpečnostní rady státu potvrdilo debatu o nastavení české trajektorie k aliančním závazkům; Bezpečnostní rada státu přitom funguje jako pracovní orgán vlády pro koordinaci bezpečnostních otázek.
Do stejné chvíle ale vstupuje i nepříjemná rozpočtová realita. Vláda podle svého vystoupení počítá s 155,79 miliardy korun a s 2,07 procenta HDP po širším započtení obranných výdajů, zatímco veřejné výstupy ČT mluvily u základní kapitoly jen o přibližně 1,8 procenta HDP, tedy lehce nad 1,7. Právě v takové chvíli se mluvčí země nevybírá lehkovážně.
I proto Babišovo „uvidíme“ vedle Pavlovy dosavadní role nepůsobí nevinně. Pražský hrad doložil prezidentovu účast ve Vilniusu 2023, ve Washingtonu 2024 i v Haagu 2025. NATO navíc u něj připomíná i zkušenost předsedy Vojenského výboru NATO.
Kdyby teď premiér prezidenta vytlačoval, spojenci by v tom neviděli rutinní přesun v protokolu, ale citlivý signál v momentu, kdy Česko vysvětluje své závazky. Právě proto už nejde jen o to, kdo by měl jet, ale podle jakých pravidel se to vlastně láme.
Žádný automat tady neplatí
Jednoduchý automat neexistuje. Vláda u summitu v Madridu výslovně uvedla, že Česko zastupoval premiér Petr Fiala. O rok později už stál v čele české delegace prezident a stejně to bylo i ve Washingtonu a v Haagu.
A co je pro dnešní spor klíčové, vláda 3. července 2024 samostatně schválila vyslání delegace vedené prezidentem Petrem Pavlem. Praxe tedy kolísá a opírá se i o konkrétní vládní rozhodnutí.
Ústava k tomu kreslí dvě koleje najednou. Ústava České republiky dává prezidentovi zastupování státu navenek, tedy roli reprezentovat zemi v zahraničí, ale sama tím ještě nepřevádí na Hrad celé určování zahraniční a bezpečnostní politiky. Tu uskutečňuje vláda jako vrcholný orgán výkonné moci.
V redakci proto tenhle střet nečteme jako porušení jasného zvyku ani jako čistou libovůli jedné strany. Čteme ho jako šedou zónu, v níž se obě role musejí potkat a v níž právě summit nabízí ideální příležitost k testu sil.
Verdikt je proto méně pohodlný, než by se oběma táborům hodilo. Babiš nemá v ruce automat, který by mu bez debat přisoudil Ankaru, ale zároveň sahá na místo, kde se protíná prezidentská reprezentace a vládní odpovědnost za bezpečnostní politiku. A jestli v tom Petr Pavel cítí útok na své pole vlivu, pak nejspíš proto, že o žádnou cestu do Ankary ve skutečnosti nejde.
