Proč se politici přezentují na kulturních akcích? Festival KVIFF potvrdil, že dělají víc škody než užitku – kultuře i sami sobě
Čeští politici na filmovém festivalu v Karlových Varech předvedli, že neumějí být hosty ani tam, kde jim někdo jiný připravil jeviště.
Obsah článku
Kulturní akce tohoto kalibru funguje jako past na každého, kdo si plete symbolický kapitál s osobním brandem. Šedesátý ročník KVIFF to ukázal s chirurgickou přesností: stačily dva momenty, dvě jména, dvě gesta a festival, který měl patřit filmům, patřil politické trapnosti. Schillerová, která ve Velkém sále Thermalu demonstrativně netleskala. Klempíř, který si na sítích pověsil fotku se Strakatým a do rána se omlouval. Obojí bylo zbytečné, obojí bylo předvídatelné a obojí poškodilo víc aktéry samotné než kohokoliv jiného. Jenže škoda nespadla jen na ně. Spadla i na festival, jehož mediální obraz se na české scéně proměnil z přehlídky filmů v přehlídku politické negramotnosti.
Prestiž jako samoobsluha
Politici nejezdí do Varů kvůli filmům. Jezdí tam, protože KVIFF je největší filmová akce v zemi a nejprestižnější festival ve střední a východní Evropě, a protože ministerstvo kultury ho samo v oficiální tiskové zprávě označuje za ukázku toho, co má stát podporovat. To je pozvánka, kterou si žádný politik nenechá ujít. Červený koberec, mezinárodní hvězdy, kamery. Stačí přijít, usmát se, nechat se vyfotit a odjet s pocitem, že se na člověka nalepil lesk. Problém nastane ve chvíli, kdy se politik pokusí být víc než kulisa. Protože kultura má vlastní pravidla, vlastní publikum a vlastní paměť. A ta paměť je nemilosrdná.
Dva příběhy jednoho selhání
Schillerová seděla ve Velkém sále, když Helena Třeštíková apelovala na stabilní financování České televize. Sál tleskal. Schillerová ne. Kamera to zachytila, internet to roznesl a z jednoduchého gesta se stal politický signál, který jeho autorka následně vědomě převzala. Na Instagramu psala o „odvaze nezatleskat“ a výslovně odmítla myšlenku, že by bylo chybou měnit financování ČT. Tím se z momentu, který mohl být pouhým nedopatřením, stal manifest. A z manifestu mediální kauza, která přebila jakýkoliv film, který se ten den promítal.
Klempíř to odehrál jinak, ale se stejným výsledkem. Ministr kultury, tedy člověk, který má být garantem podmínek pro kulturní tvorbu, zveřejnil na síti X fotku se Strakatým s popiskem „můj oblíbený podcaster“. V době, kdy jeho vlastní vláda otevírá frontální spor o financování veřejnoprávních médií, to bylo čteno jako provokace. Nebo jako politická fikce naivity. Omluva přišla během jednoho dne. Vysvětlení, že šlo o screenshot z videohovoru kvůli domluvě rozhovoru, nikoho neuspokojilo. Obraz už žil vlastním životem.
Uvnitř domu, který sami bourají
Tady se dostáváme k jádru absurdity. KVIFF není prostředí, které by s Českou televizí mělo jen volnou spojitost. ČT je koproducent festivalových filmů. Koprodukční drama Pramen získalo na letošním ročníku cenu FIPRESCI, dokument Bára Basiková vyhrál diváckou cenu, Dům ČT přivítal 170 hostů a 15 tisíc návštěvníků. Česká televize je tkáň, z níž festival částečně žije. A vláda Andreje Babiše 15. června schválila návrh, který podle propočtů ČT znamená propad rozpočtu o 1,75 miliardy korun v roce 2027 a přes 2,4 miliardy v roce 2028. S explicitním dopadem na dramatickou a dokumentární tvorbu, regionální vysílání a podporu české kinematografie.
Jinými slovy: ministři přijeli sbírat lesk do domu, jehož základy současně podkopávají. To není metafora. To je popis stavu. Když Klempíř v oficiální festivalové tiskové zprávě říká, že KVIFF je ukázkou toho, co má stát podporovat, a jeho vláda zároveň škrtá instituci, bez které by řada festivalových filmů nevznikla, nejde o rozpor. Jde o pokrytectví tak průhledné, že ho vidí i člověk, který se o kulturní politiku nezajímá.
Srovnání, které mluví samo
Stojí za to připomenout, jak vypadal politický vstup do KVIFF o rok dříve. V programu ročníku 2025 byla zařazena veřejná debata Českého rozhlasu s tématem „Co potřebuje kultura k přežití?“, s otevřeně uvedenými hosty z více politických stran. Ministerstvo kultury tehdy uzavřelo s festivalem tříletou smlouvu o podpoře ve výši 47 milionů korun. Politika vstupovala do kultury jako partner, ne jako konzument. V roce 2026 českou festivalovou debatu netvořil panel, ale trapnost. Ne otázka, ale gesto. Ne program, ale post na sociální síti a následná omluva.
Rozdíl není v tom, že by politika do kultury nepatřila. Patří tam. KVIFF je státem podporovaná akce a rozhodnutí vlády se přímo propisují do financování, institucí i provozu. Společný prostor dává smysl. Ale jen pokud je vztah čitelný a nepokrytecký. Pokud politik přijede jako garant podmínek, jako účastník debaty, jako někdo, kdo rozumí tomu, kde je. Ne jako někdo, kdo si z festivalu chce odnést fotku a nechat za sebou spoušť.
Proč je to důležité i mimo Vary
Nervozita kolem dvou festivalových epizod není hysterie kulturní bubliny. KVIFF má výrazné domácí i mezinárodní mediální pokrytí; Česká televize sama uvádí, že jen první festivalový den odvysílala přes čtyři hodiny programu. Obraz, který z Varů odchází, formuje veřejnou debatu. A obraz, který letos odešel, říká: ministři současné vlády neumějí číst publikum, neumějí číst symboliku prostoru a podceňují, že každé gesto z festivalu žije dál na sítích mnohem déle než jakýkoliv soutěžní film v kinech.
Schillerová si z Varů odvezla nálepku ženy, která „měla odvahu nezatleskat“ ochraně veřejnoprávních médií. Klempíř si odvezl omluvu a defenzivu. Festival si odvezl mediální šum místo filmových recenzí. A česká kultura si odvezla potvrzení, že její nejviditelnější akce slouží politikům jako laciný trik pro budování image, ne jako prostor, který si zaslouží respekt.