Proruská strana v proukrajinské vládě: SPD chtěla do vlády, a teď za to platí tou nejvyšší cenou, odchodem voličů
Žádná jiná česká strana nepředvádí tak dokonalou politickou schizofrenii jako SPD ve vládě Andreje Babiše.
Obsah článku
Protestní identita a exekutivní moc se v jednom těle snášejí asi tak dobře jako oheň a benzín. Tomio Okamura po volbách 2025 sám říkal, že chce ministerstva, že chce vládnout, že se SPD spokojí třeba se dvěma resorty. Dostal je. A od té chvíle se jeho strana proměnila v živoucí paradox: navenek křičí proti zbraním pro Ukrajinu, uvnitř kabinetu její ministři podepisují přesně to, co voličům slibovali, že nikdy nepodepíšou. Nejde o jednu nehodu. Jde o systémovou poruchu, která se opakuje s přesností švýcarských hodinek.
Prosinec a červenec: stejný scénář, jiný měsíc
Kdo sledoval prosincovou epizodu s ministrem obrany Jaromírem Zůnou, ten v červencové kauze PURL nevidí nic nového. Vidí reprízované divadlo. V prosinci 2025 Zůna řekl, že podpora Ukrajiny bude pokračovat a Rusko je agresor. Vedení SPD okamžitě spustilo hasicí protokol: Radim Fiala vysvětloval, že ministr jen popisoval „zděděný stav“, Okamura ujišťoval, že žádné české peníze na válku nepůjdou. V červenci 2026 ministr zahraničí Petr Macinka oznámil přesun peněz do programu PURL a vedení SPD spustilo tentýž hasicí protokol znovu. Tentokrát s pikantním doplňkem: Zůna v rozhovoru pro Deník N přiznal, že o realizovaném převodu detailně nevěděl.
Řečnická otázka se nabízí sama: pokud ministr obrany neví, kam tečou peníze na obranu, kdo vlastně v téhle vládě za SPD rozhoduje? A pokud to ví a jen to říká pro uklidnění publika, není celá hra ještě průhlednější?
Eroze, ne lavina
Masový exodus po kauze PURL zatím žádný veřejný průzkum nedokládá. Co data ukazují, je něco zákeřnějšího: pomalé řídnutí základny, které začalo dávno před červencem. STEM v lednu 2026 měřil SPD na 6,8 %, Median v květnu 2026 na 6,5 %, červnový model citovaný ČT24 opět 6,5 %. To není pád ze skály. To je plíživá eroze značky, která se drží jen kousek nad pětiprocentní propastí.
A právě tady je jádro problému. SPD vstupovala do vlády už oslabená, s patnácti mandáty, o pět méně než v předchozím období. Neměla žádnou strategickou rezervu na to, aby si mohla dovolit opakované kompromisy v otázce, která definuje její voličskou identitu. Přesto do toho šla. Vědomě. S otevřenýma očima.
Cena, která se neplatí v procentech
Skutečná nejvyšší cena pro SPD totiž nejsou ani tak průzkumy. Je to něco hůř měřitelného, ale politicky smrtelnějšího: ztráta věrohodnosti u vlastního publika. Macinka sám řekl, že rozumí tomu, že se na poslance SPD obracejí voliči, „kteří to nechápou“. Okamura si stěžuje, že věc nešla přes koaliční radu. Zůna tvrdí, že nevěděl. Každý z nich tím přiznává totéž: SPD ve vládě nedokáže držet vlastní červené linie.
Pro protestní stranu je tohle fatálnější než pokles o dva procentní body. Protestní volič nevolí program, volí vzdor. A vzdor, který se v pondělí ohání pěstí a v pátek potichu podepisuje to, proti čemu bojoval, přestává být vzdorem. Stává se politickou fikcí.
Kam ti zklamaní voliči míří? Přesný přeliv neznáme. Naše Česko se v květnovém Medianu drželo na 4,5 %, Motoristé na 3,5 %, v červnovém modelu pak na 5 %. Žádná z těchto adres nenabízí tak čistě protiukrajinskou identitu jako SPD. Část protestního elektorátu proto podle nás nemizí ke konkurenci, ale do politické apatie. Median ostatně ukazuje nižší ochotu jít k volbám než loni v říjnu. To je pro SPD možná nejhorší zpráva ze všech: její voliči neodcházejí k někomu jinému, prostě přestávají chodit.
Strukturální past protestní strany v exekutivě
SPD umí ve vládě otevírat témata, která ji nebolí: poplatky pro Českou televizi, kulturně-politické šarvátky, symbolická gesta. Jenže geopolitika je jiná liga. Muniční iniciativa pokračuje od ledna, PURL je alianční mechanismus, přes který spojenci financovali už přes 150 miliard korun, a český příspěvek vláda sama označuje za symbolický a jednorázový. Ironicky právě ta „symboličnost“ dělá pozici SPD ještě absurdnější: strana nedokáže zabránit ani kroku, který její vlastní koaliční partneři bagatelizují jako marginální.
Podle nás nejde o otázku, jestli SPD tuto situaci přežije. Krátkodobě ji přežije, protože šest a půl procenta je pořád nad čárou. Jde o otázku, kolikrát ještě může zopakovat stejný cyklus. Ministr něco podepíše, vedení to hasí, voliči se ptají, průzkumy se o desetinu sníží a za pár měsíců se to celé odehraje znovu. Prosinec, leden, červenec. Pokaždé jiný balicí papír, pokaždé tentýž dárek.
Okamura chtěl vládnout. Vládne. A každým měsícem ve vládě dokazuje, že protestní strana v exekutivě je jako ryba na suchu: chvíli se ještě hýbe, ale směr cesty je jasný.